Karel Hašler - Životopisná poznámka

Možná to byl syn Lva Bucka ze Švandova divadla, možná vedoucí ochotníků z Hlubočep, kdo objevil skrytý  talent Karla Hašlera a přivedl ho na jeviště. V každém případě jeho otec, když se to dozvěděl, přerazil o něj svoji fajfku. Ale to nezdárného syna neodradilo. Už proto ne, že jeho partnerkou na scéně se stala mladičká Ivanka Justová, do níž se zamiloval. A když se rozhodla zkusit štěstí u kočovné společnosti – Hašler neváhal. Opustil rukavičkářskou dílnu, kde se vyučil a šel za hlasem svého srdce. Za Ivankou a za divadlem. Nevíme co bylo silnější. Na inzerát se dostal ke kočovnému divadlu Václava Choděry, které působilo na Moravě a momentálně hrálo v Jevíčku.Nikdo v rodině tím nadšen nebyl : ani otec Antonín, ani matka Marie a ani sestra Lojzička. Na Zlíchově, kde bydleli, zavládl smutek a u otce dokonce vztek. Vyměnit perspektivní řemeslo rukavičkářské za komediantskou bídu, považovali všichni za nevděk a potupu. Jenže Hašler se měl čile k světu i bez Ivanky a přes společnost Adolfa Dobrovolného se dostal k Lacinovi do Brna a v roce 1902 byl angažován do Zemského divadla v Lublani. Tam navázal přátelství s českým hercem Rudolfem Deylem, oba se pak vrátili do Prahy a stali se kolegy v Národním divadle. Říká se, že talent je cenná hřivna, ale aby jej člověk uplatnil, k tomu musí mít taky kus štěstí. A toho měl Karel Hašler vrchovatě. Do Národního se dostal náhodou. V holičské oficíně se dozvěděl, že pan Jaroslav Kvapil chystá premiéru Jiráskovy hry „ Jan Žižka „ a shání mladé herce na episodní role. Hašler se ihned přihlásil do konkurzu - a uspěl.Zdá se to neskutečné, ale Hašler už v Národním zůstal. Stal se úspěšným členem činohry a vydržel tam až do roku 1916. Tam zřejmě jeho pověstné štěstí mělo dovolenou, protože za jedno zmeškané představení dostal od šéfa Kvapila výpověď.

Karel Hašler byl ale talent mnohostranný. Už pár let před výpovědí zjistil, že má hlavu plnou melodií. Aby je dostal na notový papír, naučil se na kytaru a „brnkat“ na klavír. Melodie si sám otextoval a pak je s velkým úspěchem zpíval v různých šantánech a při bohémských flámech. Zalíbilo se mu to a chtěl se stát lidovým písničkářem. A tím se nakonec taky stal.

V roce 1910 se pan Václav Havel chystal otevřít v Lucerně kabaret a hledal vhodného umělce pro tento žánr. Tím objevem se stal Karel Hašler – a paradoxní je, že na doporučení uměleckého šéfa činohry ND Jaroslava Kvapila, který ho později nekompromisně z Národního vykázal. Jenže v roce 1916 už byl Hašler v Praze známý nejen jako herec Národního, ale také jako skvělý kabaretiér a písničkář. A když se k němu přední scéna otočila zády, všechnu energii věnoval kariéře v oblasti „ lehké můzy „. A dařilo se mu to nevídaným způsobem. Vedle Lucerny přibylo též Rokoko – a Hašler se stal uměleckým šéfem a veleúspěšným skladatelem „staropražských písní „ a také aktuálních kupletů, které mu vydával nakladatel Urbánek. Všichni byli nadšeni, až na jednu osobu – a to osobu nejbližší – manželku Zdenu. Vystudovaná klavírní virtuoska, sestra Rudolfa Frimla, kterou si vzal Hašler v roce 1908 za manželku, nesnášela jeho „ pokleslé odrhovačky“, jak jeho tvorbu nazývala. Těžce nesla, že odešel z Národního a nechtěl se tam vrátit, když mu to později bylo nabídnuto a to kupodivu samotným Jaroslavem Kvapilem. A nejvíc ji trápilo, že musela zůstat u dvou dětí – Karla a Zdeňka – a posléze zcela rezignovat na kariéru klavírní virtuosky. proto bylo jejich manželství v trvalém nesouladu a ve věčných rozepřích. Ani jedna strana nechtěla ustoupit, změnit svůj postoj a tak žili v dlouhodobé manželské krizi. Hašler byl pracovitý a houževnatý člověk, který šel za svými cíly nekompromisně. Co si umínil, to vykonal. Naučil se i na klavír, dohnal potřebné vzdělání a stal se v oblasti zábavy uznávaným Mistrem. Nic nedělal polovičatě.

                Hašler byl taky příkladným vlastencem, nepřítelem monarchie a nade vše miloval Prahu. Dokázal to desítkami písní, ve kterých o Praze zpíval. V těch dalších zase útočil proti útlaku a válce. Hašler rostl s dobou, s novými ideály a rytmy. Stal se režisérem, překladatelem, scénáristou i nakladatelem, byl hercem i zpěvákem – ale především textařem a hudebním skladatelem. Když byl po válce kabaret vytlačen průbojnější a efektní revuí – Karel Hašler uváděl v Karlínském Varieté jednu premiéru za druhou. Každá přinesla sérii nových písní, které si zpívala celá Praha a hráli je všichni flašinetáři. Popularita Hašlera stále stoupala. – A byl tu film. Napřed němý a vzápětí i zvukový. Pro Hašlera další, nové možnosti. V roce 1932 podle vlastního námětu vytvořil hlavní roli ve filmu „ Písničkář „ – a tady poprvé zazněla jeho slavná skladba „ Ta naše písnička česká „. Byla to reakce na zvolna narůstající fašismus v sousedním státě. To už byl Hašler znám po celé vlasti. Napsal mnoho scénářů, vytvořil mnoho rolí a vybíral témata, která povzbuzovala národ, když se nad Evropou začaly stahovat černé mraky války. I jeho písňová tvorba získala na závažnosti a když došlo k okupaci, pořádal Hašler s manažerem Spurným představení po českém venkově. Ze všech se postupně stávaly protestní manifestace. Hašler svými parodiemi útočil na Gestapo, na Protektorát, na válku a publikum společně zpívalo s Hašlerem vlastenecké písně. A na závěr programu vždy zazněla jako hymna „ Ta naše písnička česká „.

Bylo jen otázkou, kdy Němcům dojde trpělivost a proti písničkáři zasáhnou. První krok proti němu byl jen varováním. Když Hašler pokračoval, došlo ke skutečnému zatčení Gestapem. Z Pečkárny se dostal do Drážďan a odtud v říjnu 1941 putoval do koncentračního tábora v Mauthausenu. A tam už ho jeho „ životní štěstí „ opustilo nadobro. Skončil jako tisíce českých vlastenců, co obětovali život za vlast, za svobodu – a Karel Hašler taky za českou písničku.

Byl umučen 22.prosince 1941.

Karel Hašler – Minibiografie v datech :

1879 – 31.října se narodil Karel Hašler rodičům Antonínu Hašlerovi ( sklář ve smíchovské Inwaldce ) a Marii Hašlerové ( sklářská dělnice )

1897 – Hašler je vyučen rukavičkářem u Antonína K.Steinhilbera, pracuje jako tovaryš, začíná hrát divadlo ve smíchovském ochotnickém spolku Radobýl

1902 – Po dvou měsících vojenské služby nastupuje Hašler své první angažmá u „kamenného“ divadla v Brně ( div. ředitel Fr. Lacina )

1903 – Hašler získává angažmá jako statista Národního divadla v Praze. Poprvé se setkává s Rudolfem Frimlem a osudově se zamiluje do jeho sestry Zdeny.

1908 – Jako řádný smluvní člen Národního divadla dostává Hašler prodlouženou smlouvu na dalších šest let, lepší se rapidně jeho finanční situace a 21. března se konečně žení s Frimlovou sestrou Zdenou

1910 – Nakladatel Mojmír Urbánek vydává první svazek Hašlerových staropražských písniček

1915 – Po namáhavém pohostinském zájezdu v Josefově a v Brně zaspí Hašler odpolední představení v Národním divadle a dostává výpověď

1916 – Hašler začíná s impresáriem Spurným jezdit po českých a moravských městech se svými písničkami

1920 – Hašler se stává na tři roky šéfem Lucerny

1924 – působení v karlínském varieté, finanční těžkosti zachraňuje spolupráce s impresáriem Spurným a časté zájezdy, Hašlerovo manželství se pozvolna

hroutí

1932 – Hašler dosahuje životního úspěchu filmem Písničkář, k němuž napsal nejen scénář a hudbu s nezapomenutelnou „Českou písničkou“, ale vytvořil i titulní roli

1938 – Hašler píše hudbu pro operetu Járy Kohouta „Dcera druhé roty“, po Mnichovu píše povzbudivé články do deníku Venkov, čímž vzbudí pozornost Němců

1940 – Hašler píše scénář pro natáčený film „Babička“, podniká zájezdy po českém a moravském venkově. Z jeho koncertů se stávají protinacistické demonstrace a upoutají pozornost gestapa. Hašler koncertování zanechá

1941 – Hašler působí jako odborný poradce při natáčení filmu „Městečko na dlani“ podle románu Jana Drdy. Na jaře je zatčen gestapem, ale po třítýdenním pobytu v Pečkárně je propuštěn s důrazným varováním. Přesto Hašler neustává s vyprávěním protinacistických anekdot a zpěvem různých parodií na vlastní písničky. Učiní tak i při natáčení exteriérů koncem srpna v Třemošnici v restauraci v kruhu filmařů i návštěvníků restaurace. Několik dnů poté je 2. září přímo při natáčení zatčen gestapem a odvezen do Prahy. Po výsleších je převezen do Drážďan a odtud do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde 22. prosince 1941 podléhá nelidskému zacházení a mučení.