1.sloka
V zašlých dobách za Rakouska
na Karláku padnul vůl,
chuti vstáti neměl kouska,
tak tam ležel jako kůl.
Soused, který vola vedl,
několikrát do něj kop´,
vůl se ani neohlédl,
ležel stále jako snop.
Lidé seběhli se kolem,
brzo jich byl celý sbor,
měli soustrast s padlým volem,
vždyť je vůl též boží tvor.
Vtom už strážník také běží,
který se tu namanul:
„Jářku, co to tady leží?“
„Vždyť to viděj, pane, vůl!“

2.sloka
Strážníka vždy pravda holá
nejvíc z všeho dopálí:
„Odveďte hned toho vola
do dobytčí centrály!“
S rozkazem však nepochodil,
tatík už měl skoro zlost:
„proč bych ho tam, jářku, vodil?
V centrále je volů dost.“
Kdo je strážník v pravé míře,
ví, co právo vykoná,
proto na to padlé zvíře
spustil jménem zákona.
Ale ten vůl na ulici
ani sebou nepohnul,
koukal jen, jak chtěl by říci:
„Copak jsem tak velký vůl?“

3.sloka
Strážník dotčen ve svém právu
cenil zuby na vola,
když se náhle zjevil v davu
Véna Sladký z Podola.
„Já jsem, prosím, Véna Sladkej,
pane strážník, dovolej,
na vola jsou tůze krátkej,
tak se tu moc nehoněj!
Já bych věděl dobrou radu,
jak by se ten bulík zved´.
Dostanu-li aspoň kládu,
zvednu jim ho, jak by smet.“
Soused do toho se vmísil:
„To je na mne jako nic.
Kdybys mi to zvíře vzkřísil,
dám ti třeba ještě víc!“

4.sloka
Véna k volovi si kleknul,
jenž tu ležel bez ducha,
a potom mu cosi řeknul
skoro šeptem do ucha.
Ten vůl oči po něm točil,
převalil se na znaku,
potom jako srna skočil
a stál pěkně v hauptáku.
Strážník, soused i ti lidé
jali se hned Vény ptát,
jak to proved´, čím to přijde,
umí-li snad čarovat?
Véna Sladký pravil: „I né,
já mu jenom zazpíval
,Zachovej nám, Hospodine´,
na to každý vůl vždy