1.sloka:
Tam na věži novoměstské
bydlení je tuze hezké.
Bydlela tam Baruška,
hlásníkova dceruška.
Byla panna jako kvítek,
útlých boků, štíhlých lýtek,
inu, jako z obrázku,
stvořena jen pro lásku.
Mládencové z celé čtvrti
milovali ji až k smrti.
Každou noc, ti šviháci,
dělali jí kasaci.
Házela jim z výšin ptačích
krásné kvítky v kořenáčích
za tu pěknou zábavu
z věže dolů na hlavu.

2.sloka:
Měla svého mládenečka,
který jí vklouz´ do srdéčka,
když šla jednou po ranní
od Ignáce z kázání.
Vždy, když hlásný dvanáct troubil,
ve věži se s pannou snoubil,
v komůrce s ní poseděl,
aby hlásný nevěděl.
Starý hlásný to však tušil,
proto na ně pytel ušil.
Vyčíhal si mládence,
když loudil se k panence.
Místo dvanáct trobil deset,
mládenec si ani nesed´,
když mu za ty moresy
hlásný krákal pačesy.

3.sloka:
Milenci v svém velké bolu
chtěli skočit z okna dolů,
ale ta věž od oka
zdála se jim vysoká.
Zřeli, když vše uvážili,
že by si snad ublížili,
proto, co jim stačil dech,
sběhli dolů po schodech.
Hlásný, že byl na dech krátký,
volal, aby šli hned zpátky,
že se dolů nepustí,
že jim to radš´ odpustí.
Mládenci dal pannu krásnou
a s ní i tu troubu hlásnou.
S milostivou dispensí
odešel pak na penzi.