Radan Dolejš – hudebník, kapelník, producent, textař, dramaturg, scenárista, režisér, pedagog, prostě absolutní umělecký profesionál, který umí vše od A do Z. A hlavně člověk s velkým Č, respektovaný snad všemi v branži pro svou vstřícnost, laskavost a veliké srdíčko. Teď se tenhle vrchní Šlapeťák po očistě organismu zase pustil do pořádné nové práce, tak jsme ho opět oslovili k hodince pro Haló noviny.

Před lety jsme spolu už jedno povídání vedli, tehdy jsem měl dost podkladů k vaší širokospektrální práci, teď jsem se rozhodl – abych vyloučil dublování – hlavně googlit. A co jsem nezjistil – že jsme na stejné alma mater studovali u profesora Otto Urbana historii. Jaké na tuto legendu mezi specialisty na české novodobé dějiny máte vzpomínky?

Prof. Otto Urban byl naším skvělým profesorem i rádcem a věnoval nám mnohem víc času, než se vešlo do osnov studia historie na FF UK. Nezapomenutelné byly jeho semináře, kde se u něj v pracovně scházel celý náš studijní kruh historiků, a z almy mater jsme se přesouvali do přilehlých hospůdek, a nakonec často i k profesoru Urbanovi domů, kde jsme u guláše, který nám paní Urbanová uvařila, a u piva či u vína diskutovali o historii až do časných ranních hodin. Moc rád na ty doby vzpomínám a jsem profesoru Urbanovi celoživotně vděčný. Přiznám se, že na něj často myslím a jeho Českou společnost 1848-1918 mám dokonce nascanovanou v notebooku a často se k ní vracím…

 

Bez zajímavosti není, že jste studoval na přelomu režimů, takže jste zažil na akademické půdě tzv. sametovou revoluci a můžete posuzovat, jak se přednášelo tehdy a poté. Média teď budou u příležitosti 30 let od VLSR plna černobílých retro pohledů, jak na to vše vzpomínáte vy? Vystudoval jste i pedagogiku, dnes se na kvalitní pedagogy často vzpomíná v duchu Lépe už bylo…

Měl jsem tu zvláštní kliku, že jsem studoval podobné obory souběžně na dvou školách. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka – Tvorbu scénáře, písňového textu a dramaturgii, na FF UK České a světové dějiny, Český (a slovenský) jazyk a literaturu, a pedagogiku. To, co se nesmělo přednášet a číst na fakultě, nám ochotně dodávali profesoři na Ježkově konzervatoři. Nevím, zda si dnes někdo umí představit, že za šíření zakázaných autorů hrozilo i vyloučení ze studia. Ale my měli kliku, že doba už byla taková, že nesmyslnost všech těch zákazů byla jasná profesorům na všech frontách, takže jsem si mohl jezdit pro knížky k profesoru Jiřímu Suchému na Ořechovku. Knížky jsme si hned ten den rozpůjčovali, měli často na jednu knihu jednu noc, a za týden jsme balík knih zase vraceli a měnili je za jiné.

Na historii jsme mluvili o sjednocení Německa, na literatuře jsme se nevyhnuli Škvoreckému ani Kunderovi. V listopadu jsme pak svorně a velmi věcně organizovali výjezdy studentů s herci do škol po celé republice, dokázali sehnat cyklostylové tiskárny i papír, s Láďou Špačkem zakládali na fakultě OF. A všechno to probíhalo tak nějak samozřejmě. Hned po listopadu se většina z nás zase vrátila ke studiu a k publikacím.

 

Kdo vás oslovil nejvíc v oblasti tvorby scénáře a písňového textu, k čemuž jste se postupně přesunul i v praxi?

Samozřejmě mě nejvíc oslovil Jiří Suchý, náš milovaný třídní na Ježkově konzervatoři, a postupně i spolupracovník, kamarád a člověk z nejbližších mému srdci vůbec. Využívám a užívám si každou chvilku, kdy mohu s Jiřím Suchým cokoliv dělat, i když on třeba s námi hostuje ve svém vlastním divadle (úsměv).

Určitě bych ale neměl zapomenout na dva profesory. Na Zdeňka Borovce, který náš také učil písňovému textu a dbal velmi přísně na formu zpracování. A tak, když jsem mu na první hodině přinesl stoh svých básniček a měl jsem představu, že je budeme probírat, dal mi kazetu, na které bylo dvanáct jazzových standardů, a řekl, ať je do příští hodinu otextuji a že se pak můžeme bavit. Dodnes jsem mu za to vděčný. Spolupracoval jsem s ním rád, už coby televizní dramaturg, a dodnes nedám dopustit ani na jeho přebásnění Bídníků ani na Draculu.

Samozřejmě dalším skvělým profesorem byl zkušený dramaturg Otakar Roubínek, který nám vštěpoval až vštípil jedno ze základních dramaturgických pravidel. A totiž, že: »Celá kráva do polívky moc.«

 

Dnes jste sám aktivním pedagogem. Profesorem na Pražské konzervatoři – nakolik se spolu dějiny jazzu či moderního popu, které také máte na starosti, prolínají?

Tak jedná se o dějiny jediné populární hudby, která se mění tak, jako se mění celá naše společnost. Od lidového zpívání maminek, které uspávaly své ratolesti, po hospodské muzicírování až k muzice sváteční - provozované o nedělních mších na celém světě. A už v počátcích se někde na světě dařilo víc rytmu, někde zas melodii. Jen s rozvojem pivovarnictví se začalo provozovat víc zpívání k podpoře prodeje piva, a pak s vynálezem gramofonu se z tohoto odvětví stal vlastně průmysl, který se překotně vyvíjí jako mnohé technologie. Ale to dobré zůstává. Studenty okouzlí George Gerschwin stejně jako Irving Berlin, já zas s nimi pozorně poslouchám tvorbu Billie Eilish nebo Eda Sheerana.

 

Ne každý ví, že jste i autorem knih o dvojici V+W. Našel byste ve 21. století nějaké nové Voskovce a Werichy?

Nevím, jestli je zrovna ta naše uspěchaná doba vhodným podhoubím pro vznik nové autorské dvojice. Ale modlím se za to, aby byla. Přeci jen století minulé bylo na řadu autorských dvojic potentnější: Suchý-Šlitr, Šimek-Grossmann, Vodňanský-Skoumal, Burian-Dědeček atd. Zatím nové V+W nenacházím, ale hledám a hledat nepřestanu.

 

Působil jste jako dramaturg, scénárista a režisér zejména zábavných pořadů už ve všech našich televizích (a nejen tam), v ČT jste byl výkonným ředitelem ČT 1. To byl asi jiný level – to jste brousil i do zpravodajství ČT?

Určitě odvětví, do kterého jsem doposud nezabrousil a ani zabrousit nehodlám, je politika. I když, nikdy neříkej nikdy (smích). Jinak na ČT1 jsem měl na starost rozvoj televizního programu, investice do programu, programové plány. Za nás byly termíny jako detektivka nebo sitcom v České televizi brány téměř jako sprostá slova, dnes mám ten Roubínkův pocit, že už je »celých krav v polívce až moc«. Zmizela téměř veškerá původní zábavná tvorba a všechny televize nakupují převzaté zahraniční formáty. Zřejmě se domnívají, že se vyhnou rizikům neúspěchu, které s sebou původní tvorba logicky nese. A zábavná minimálně dvojnásob (pokrčení ramen).

 

Každý v hudební či divadelní branži chce dělat s Radanem Dolejšem. I proto vám v HDK vloni svěřili přípravu komponovaného večera Karel Svoboda 80. Jak vzpomínáte na našeho nejlepšího hudebního skladatele druhé poloviny 20. století a jak se vám tak klíčový program sestavoval?

Přiznám se, že mě každá nabídka na novou práci velmi těší. A každý projekt se snažím odvést tak maximálně, jak mi mé vlastní schopnosti a síly dovolují. Samozřejmě s vůlí se pořád učit a zdokonalovat. »80ka Karla Svobody« byla pro mě velkou výzvou. Už jen proto, že mi spolupráci nabídly dvě osobnosti, kterých si v branži velmi považuji: Egon Kulhánek, ředitel HDK, a Pavel Polák, umělecký ředitel HDK. Musím říct, že právě s Pavlem Polákem jsme měli velmi brzy jasno, jak celý program koncipovat, pak už se jen měsíce a měsíce ladily drobnosti, aby byl program co nejlepší. Na nás všech zúčastněných bylo znát, jak máme Karla Svobodu stále rádi a jaký k němu chováme respekt. A výsledek stál za to.

 

To bezesporu. Nicméně když se řekne Dolejš (ne ten politik, ale ten druhý…), vybaví se každému hlavně ono Šlapeto, resp. Patrola Šlapeto. Tady jste frontmanem, ale i kytaristou, producentem, prostě takovou holkou pro všechno. Umíte si život bez Šlapeta představit?

Život bez Šlapeta si představit neumím. Několikrát v životě jsem se ocitnul v situaci, že mi bylo doporučeno, abych se činnosti v kapele vzdal, že se to nehodí tu ke které funkci, kterou jsem v dané chvíli zastával. A kdeže všechny funkce jsou? Ale Patrola Šlapeto hraje dál. To, co chceme s kolegy prokázat a dokázat, je, že staropražská píseň je svébytný folklórní žánr, skvělé podhoubí šantánu, kabaretu, revue i operetky.

 

Na co ohledně Patroly Šlapeta se můžeme těšit v nejbližší době? Ptám se i proto, že s vám teď choreografie připravuje náš externí spolupracovník, známý divadelní fotograf Martin J. Polák. Jak se vám pracuje s ním?

Chystáme celoroční oslavy toho, že jsme spolu třicet let a že »30 let to ŠLAPE«. Galakoncerty s tímto názvem proběhnou v milovaném divadle Semafor a našimi vzácnými hosty jsou Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Ivo Šmoldas, Josef Alois Náhlovský a Gustav Oplustil. A samozřejmě naši: Robert Papoušek, Vendula Příhodová, Johanka Kopačková a Eva Borská.

Martin J. Polák je nejenom dvorním fotografem celé akce, ale také vymýšlí choreografie do písniček. S Martinem se známe léta a chováme k sobě vzájemné sympatie a respekt. Je to srdcař, který vždy pro vše, co dělá, i dýchá. S Martinem se pracuje skvěle!

 

A jaké máte jiné pracovní plány?

Splnit všechny různé sliby a závazky - co napíšu a připravím. Dvě práce jsou rozsáhlejšího charakteru. Tak doufám, že mi zdravotní stav i další okolnosti, dovolí je dokončit. První se týká pražských šantánů, kabaretů a divadel malých forem, a druhá osoby, kterou máme všichni velmi rádi: génia české písničky a vlastence Karla Hašlera. Jinak samozřejmě zůstávám věrný práci pro televizi.

 

Poslední otázka musí směřovat k tomu, co propíral v minulých měsících bulvár. To, že jste shodil nějakých 60 kil. Každý ze čtenářů bude jistě zvědav na recept na to, jak se stát v tomto směru novým člověkem. Vás navíc motivovala ztráta blízkého přítele…?

Tak reálně jsem zhubnul přes 50 kilogramů. K těm šedesáti se ještě musím dopracovat (smích). V mém případě už šlo o vážné ohrožení zdraví a toho, co mám nejraději, tedy vlastní práce. Uvědomil jsem si, že bych nemohl dělat to, co dělám, a nestihl bych to, co bych stihnout ještě chtěl. Snad se ten varovný prst ukázal nade mnou včas.

A skutečně - ztráta Pepíka Mladého všechna má rozhodnutí jen urychlila.

Jinak u mě pomohlo: žádné bílé pečivo ani těstoviny, u ovoce omezení toho s velkým obsahem sacharidů, no a vůbec žádný alkohol. Ani mé oblíbené vinné střiky zvané bazény… A pohyb. Ač jen tolik, co tělo a čas dovolí.

Zdroj:

Haló noviny