Již přes deset let oživuje magický svět písní staropražských hospůdek kapela Šlapeto. Za dobu své působnosti odehrála šestice muzikantů více než 800 koncertů, přitom každoročně vydala nové album a třikrát získala Cenu hudební akademie v kategorii lidové a dechové hudby. Nedávno jim vyšly rovnou dvě desky. Výběr největších hitů Ta naše písnička žižkovská a novinka Ne a nebudeme se ženiti. Lidové noviny při této příležitosti hovořily s Radanem Dolejšem.
LN: V roce 1989 jste poprvé vystoupili v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Co tomu předcházelo?
Kdysi dávno ke mně přišel současný zpěvák Šlapeta Ivo Zelenka se staropražskými písničkami. Předtím jsme spolu hráli jen tak pro radost na různých večírcích a mejdanech písničky od Olympiku, Katapultu, ze starého Semaforu atd. Nazkoušeli jsme pár těch staropražských a ony, v jeho působivém podání, velmi rychle vytěsnily všechny ostatní. Navíc při tom bylo hodně srandy. Později jsme hráli na tržišti starých řemesel. Od roku 1989 se začalo dostávat do obliby všechno, co mělo patinu první republiky a Rakouska-Uherska. Během roku nás na vystoupení viděl režisér Zdeněk Podskalský. Pozval nás do televize a hlavně k sobě do Malostranské věže.
Ukázal nám vlastní archiv starých písniček. Pomohl nám s prvníma deskama. Stal se kmotrem naší kapely.
LN: Vy jste nicméně měli vždy štěstí na lidi, kteří rádi pomohli z čistého zájmu o věc. Nemám pravdu?
Je to tak. Další klíčovou osobou byl televizní režisér Jan Bonaventura. S ním jsme točili třeba půlhodinové klipové pořady Písně staré Prahy. V jeho bytě plném mašinek, návěstí a tramvají jsme vymýšleli naše první scénáře. Jiří Suchý nám zase půjčil divadlo Semafor a od roku 1992 jsme tam tedy jednou měsíčně měli vlastní recitál. Díky těmto bezvadným lidem jsme to měli v začátcích snazší.
LN: Jsou tedy dnes muzikanti ze Šlapeta profesionálové?
Snažíme se být profesionální v přístupu k věci. Navíc chceme lidi hlavně pobavit. Každý z nás má nicméně určitou práci, která nám zaručuje ekonomickou svobodu. Nemusíme úplně přemýšlet nad tím, kolik se prodá kusů nové desky. Děláme to, protože nás to baví.
LN: Opravdu je původních staropražských písniček tolik?
Jsou jich tisíce. Ale my do repertoáru už šest let nenápadně vkládáme vlastní písně. Máme v kapele žijící autory jako Petra Kůse a Michala Žáru. Jsme pyšní, že si toho spousta lidí ještě nepovšimla. Dokonce naši velcí fandové se jednou divili, v jakém archivu jsme našli písničku Česká demokracie. Jarek Nohavica poznal, že není původní staropražská, a stejně se mu moc líbila.
LN: V jakém poměru - nové versus staré písničky - jste připravili aktuální album Ne a nebudeme se ženiti?
Je na něm osmnáct písniček. Dvanáct starých, dvě -autorské novinky - Tam před nádražím na place a Pan Bureš a čtyři písničky v podání pětiletého Roberta Papouška.
LN: Snažíte se kapelu omladit?
Robert je syn našeho kamaráda Iva Papouška. Od kolíbky poslouchá šlapeťácký písničky, naučil se je, pak vyhrál v televizním pořadu Rozjezdy pro hvězdy a sklidil takový úspěch, že jsme ho museli přestat “ignorovat".
LN: Na sklonku roku jste změnili vydavatelskou firmu. Proč?
Říkali jsme si, že bychom se měli po těch deseti letech odebrat někam do většího klidu. Ve firmě Monitor - EMI jsme byli moc na očích, a tedy v neustálém kolotoči a tlaku. Majitel nahrávací společnosti Venkow nás už dlouho přemlouval, ať k němu přejdeme. Navíc je to folkové vydavatelství a my asi patříme spíš do společnosti Žalmanů - Lohonků nebo Ulrychovců víc než jinam. Takže jsme podepsali smlouvu a říkali si, že v poklidu budeme dělat na nové desce. Stal se opak. Venkow se spojil s Universal Music a stal se součástí největší vydavatelské firmy, která u nás existuje. Vydat desku největších hitů byl náš plán na roční odpočinek, ale pak se to zvrhlo a my dali dohromady další řadovou. Takže náš kýžený nenápadný úkrok stranou se stal velkým skokem do neznáma.
Jan Drtil
