“V Kanadě jsou velcí fandové Šlapeta. Když se kuchař Vašek Krabička a Karel Hoffmann, kteří mají v Ottawě krajanský kulturní klub, dostali k našim nahrávkám a pak viděli při návštěvě republiky i naše představení, tak nás pozvali. Uspořádali nám nádherné turné. Byla to vystoupení v sálech, ale i v klubech pro šedesát lidí a v hospodách, které praskaly ve švech. Měli jsme pro sebe velké auto, do kterého jsme se vešli i s nástroji, bednou sendvičů a coca-coly. A mapu a mobilní telefónek. Pak už jsme byli sami a komunikovali s lidmi přímo, bez manažerů. Bylo to i dobrodružný. Nešetřili jsme se a hráli třeba dvouhodinové koncerty, které měly perfektní atmosféru.

Chodili na nás různorodí lidé. V Chicagu to byli starousedlíci, kteří jsou druhou třetí generací přistěhovalců a už česky nemluví. Ale udržují tradici české kuchyně. Taky jsme tam všichni přibrali. V Clevelandu jsme hráli v takové ,Music Hall Karlín', před lidmi v pokročilejším věku. Také kolikátá už generace přistěhovalců. Česky nemluvili, ale poslouchali, a když jsme zahráli Ta naše písnička česká, tak vstali a začali zpívat. Zvlhlé oči jsme měli všichni. No, koukali jsme jako blázni, l koncerty v New Yorku měly krásnou atmosféru. Do biásku jsme tam sice nestačili zajít, ale zato jsme zašli na Broadway, kde jsme si samozřejmé zazpívali Chodím po Brodwayi hladov..."

Turné prý mělo takový úspěch, že jsou opět zváni. Ale pro náročnost finanční i organizační nevidí opáčko dřív než napřesrok.

Radan Dolejš je člověk, který ze zábavy zřejmě nevyjde. Jednak je tahounem všech kousků provázejících skupinu Šlapeto a jednak je dramaturgem televize Nova. Netřeba dodávat, že jeho parketou jsou zábavné pořady.

Náhodou není ani to, že Šlapeto nedávno svůj záběr rozšířilo albem Stál na nároží biásek. Obsahuje známé písničky ze starých českých filmů. Tento počin označuje Radan, jako už druhý Cimrmanovský úkrok stranou. Prvním bylo album Hašlerových písniček. A nebyli by to oni, kdyby jim náhoda během vzpomínaného turné po Americe nezařídila setkáni se synem Karla Hašlera!

“Tomáš Hašler nám hodně pomohl s organizováním vystoupení a také může za to, že atmosféra našich písniček přeskočila i na Američany. Setkání se synem Karla Hašlera bylo největším objevem naší cesty. Je to velký, ale i smutný lidský příběh. Narodil se v Čechách, ale tatínka, který nepřežil koncentrák, už neviděl. Protože otec nebyl rozvedený, tak zůstal s matkou bez prostředků. Ale dostali se do Ameriky. Dnes je mu šestapadesát a písničky svého otce poslouchá prý s hrdostí."

Ke své práci dramaturga Radan dodává, že velkou klikou pro něho bylo setkání s profíkem Janem Čechem. “Co můžeme, děláme ve dvojici. Má podobný smysl pro humor jako já, možná i podobnou sociální potřebu humoru a veselosti. Člověk k přežití potřebuje zábavu. Vedle Horoskopičin s Karlem Šípem děláme i cyklus pořadů s Markem Ebenem Jak se stát... Marek si s tím úžasně hraje."

A jak se mu daří balancovat na ostří mezi přílišnou komercí s podbízivou zábavou a kvalitou? “Chceme dělat kultivovanou českou zábavu, řemeslně poctivou. Víme, že jsme v zábavě vstoupili na tenký led. V televizi amerického typu - s akční publicistikou a podobně - jsme začali dělat něco, co potvrzuje, že český smysl pro humor je asi opravdu specifický. Jeden průzkum sledovanosti dal na první místo Ptákoviny, na druhé Čundrcountry Show a pak film Marečku, podejte mi pero, který porazil Robina Hooda! Teď si vedení televize klade otázku, co to vlastně je komerce.

Šlapeto nedělá ani prvoplánově komerční desky. A myslím, že se dobře prodávají právě proto, že jsme písničky natáčeli tak, jak jsme je cítili. Spíš z potřeby lidské, jako naši furianti děláme to, co děláme. Proto jsme začali chodit do práce, abychom nebyli závislí na tom, co vyděláme muzikou. Tu máme pořád jako koníčka."

Kapela používá humor, který, zahalen pod rouškou první republiky, byl zajímavý pro posluchače v minulém politickém systému, berou ho ale i dnes. “Je to tak. Pro diváka je asi hezký kontrast, že se mu evokuje staré prostředí se současnými problémy.

Ale pohoda z představení je taková, že je k nezaplacení - problémy jsou i pro nás daleko. l když ty jsou i s chodem kapely. Ale je to naše volba. Hloupé například je, že se spousta kulturáků zavírá. Ale my hrajeme i na různých poutích a na náměstích."

A jak vlastně došlo k nahrání vzpomínané desky Stál na nároží biásek? “Jako kluci jsme se rádi dívali na filmové příběhy spjaté s hříšnými lidmi města pražského, takže relativně nová písnička Dejte mu zahrát, pane inspektore nemohla mezi starými klenoty, které hrajeme, chybět. Je to pro nás zásadní píseň. Titulní skladbičku napsal Petr Kůs a jde o poctu všem malým básníkům a filmům, které vyvolávají příjemnou nostalgickou a dobrou náladu."

Šlapeto je dnes u nás snad jediná kapela, kterou netrápí nekonečný příval anglosaské muziky. “Možná je náš úspěch u posluchačů jejich podvědomou odvetou zahraniční muzice. Šlapeto je sice pro televizi stravitelné (protože i pro nás je to mocné médium), ale v rádiích nás nehrají. l tak lidi chodí do divadel a naše desky si kupují. Zřejmě se o nás dovídají i slovním podáním. Jako za obrození!"