V jedné malé bibliotéčce na okraji Prahy jsem si v mládí stále dokola půjčoval magickou čtveřici titulů: Kabaretní písničky, Šantán s červenou lucernou, Písničky Josefa Švejka a Písně lidu pražského. Ačkoli jejich doslovy varovaly, že tyto ob-hroublé lidové songy často o prodejné lásce, vězení, alkoholu či odporu k práci nutno brát “ vocaď až pocaď" (viz typická karikatura: chromý flašinetář u tabule s obrázky morytátů = překonaná kuriozita kořenící v imperiálním infernu), fascinovaly mě uveřejněné písně jako svérázná nepatetická odnož prokleté poezie. Později jsem v regálech knihovny narazil na poezii vagantskou, pamfletickou, pijáckou či “podvazkovou " (u nás spjatou zvl. se jménem překladatele Radovana Krátkého), v níž ony popěvky z rakousko-uherského mocnářství a první republiky opravdu kořenily.
To byl pro mě autentický folklór. A co víc: některé písně si nezadaly ani s moderním uměním. Třeba první sloka hitu Já neříkám tak ani tak (“Na Broadwayi v osamělém domě na rohu / visel jednou instalatér z vokna za nohu... ") neodolatelně připomínala Ernstovy surrealistické koláže, popř. němé grotesky. Anebo kolik poezie, humoru i metafyzikyje koncentrováno v čtyřverší jedné staré vojenské písničky (“Chaloupka nízká / hrom do ní tříská / v ní zbožný lid / pokoj a klid...")
Ale stále mi před očima vyvstávala jen slova, kterým chyběl zvuk, melodie, hlas. Až po mnoha letech se mi ryto texty “rozezvučely " díky skupině Šlapeto, která od roku 1989 podobné skladby s pietou i vtipem interpretuje. O rozhovor jsme požádali vedoucího souboru, kytaristu a zpěváka RADANA DOLEJŠE (1964).
Zmínka v jedné povídce Šimka a Grossmanna o písni “Za tou naší garáží / Manča na mě doráží" elektrizovala moji generaci podobně jako pomalované tváře skupiny KISS či cyklostylované Protokoly siónských mudrců. Zajímalo by mě, kde byly tyto písně až donedávna zamčené? Každý o nich věděl, znal alespoň úryvek refrénu, občas se ozvaly v hospodě, někdy se o nich zmínila naučná kniha, ale na zvukových nosičích (až na výjimky) nevycházely. Byly tyto stařičké písně snad zakázané? Ideologicky nebezpečné?
Zamčená byla především naše paměť. Komunističtí ideologové hledali jinou formu lidové písně. Byly jim bližší dechovky, písně o rozoraných mezích a traktorech než šraml, pražští Pepíci, hospody, prostitutky... Jak to s tou lidovkou u nás po roce 1948 dopadlo, popisuje krásně třeba Milan Kundera v Žertu. Hlavně bylo důležité zapomenout na první republiku. Písničky žily jako za jezuitů v lidovém podání po hospodách a pak díky nadšencům typu Zdeňka Podskalského či Gustava Oplustila, kteří zkoušeli od Babiččiny krabičky tyhle skladby znovu a znovu vpašovat do médií. Ale ty písničky přežily i ty ideology a jsou tak pěkný, že přežijou i nás.
Čím si vysvětlujete, že songy jako Majzl polka, Ručičky, nebojte se, Třináct černejch loupežníků či Když jsem šel z hub působí dnes mnohem živěji než řada výtvorů tehdejšího “vysokého" umění?
Čas prověří, co je vysoké a co nízké, co je životné u co nepřežije premiéru. Dobrá písnička se v Čechách nikdy neztratila.
Objevují se mezi autory textů vašeho repertoáru také čeští básníci a literáti?
Ano. Hrajeme například Píseň o svini u pávu od Eduarda Basse nebo zlidovělý “žalm" Mým domovem ztichlá je putyka, který napsal pražský bohém a básník T. R. Field alias Bohdan Vojtěch Šumavanský. A pak je to taky Máňa (někde ji najdete pod názvem V kartouzských temnotách, nejčastěji Šel jsem včera večer tiše k zapadáku). Její text napsal Géza Včelička podle vzoru oděsské galérky. Svým způsobeni je velkým pražským básníkem i písničkář Karel Hašler.
Nemáte pocit, že pražský Žižkov zhruba v době Haškově byl líhní geniálních hitmakerů - ba dokonce, že se tehdejší žižkovská píseň stala neopakovatelným kulturním fenoménem podobně jako třeba éra němé grotesky?
Teritorium bych rozšířil na celou Prahu a těch autorů zas nebylo tolik. Vycházeli spíš z potřeby denní tvorby pro své kabarety. zpěvní síně a šantány. Když nebyly dobré písně, nebyl divák, nebyly peníze a tím pádem ani obživa. Taková idylka to zase nebyla.
Jakým způsobem probíhá z hlediska hudebního i textového rekonstrukce dobových, mnohdy zlidovělých písní? Při poslechu songu V knajpě u Modrý nudle mě napadlo, zda se občas neuchylujete k cenzuře?
Snažíme se pokud možno vycházet z původních notových záznamů (archivy Zdeňka Podskalského, Gustava Oplustila, teď už i naše) a instrumentovat pro naše nástrojové obsazení (většinou Michal Žára. Jirka Síba Hötzel a Petr Kůs). Zásahům do melodii i textů se občas nevyhneme. Nejsou nám cizí dvojsmysly a erotika, jen když je text příliš vulgární, volíme z množství slok ty přijatelnější. To je i případ písně V knajpě U modrý nudle. Na naše koncerty často chodí rodiny s dětmi a děti tyhle písničky zpívají i ve škole. Refrénu “Pepíčku, těš se, Mařenko, načpak, až půjdem z hospody, budem se mačkat..." se zasmějou i rodiče. Vulgaritám asi ne.
Existují v současné době nějací autentičtí pokračovatelé hospodské písňové tvorby a vůbec městského hudebního folklóru? Patří k nim skupina Šlapeto - anebo ansámbly jako Tři sestry, Synové výčepu, Alkehol...?
Postaru Šlapeto, moderně a svým způsobem Tři sestry. Ale u nich je to dnešní hospoda, slovník i témata... I když ten chlast a ty prostitutky to je asi věčný pražský genius loci.
V repertoáru Šlapeta najdeme i řadu písni umělých (tématem i náladou značně podobných oněm dobovým šlágrům) - většinou pocházejí Z autorské dílny Petra Kůse či Michala Žáry.
Traditional
LIBEŇSKÝ PLYNOJEM
Na kopečku v Libni vypíná se plynojem.
Na dálku i zblízka činí úžasný dojem.
Na kopečku vypíná se koule kulatá.
naproti má filiálku firma Hulata.
Chodíval tam každé ráno hladem puzený
oficiál Dunděra na maso uzený,
a on se tam zakoukal do slečny Lidunky,
a ona mu přidávala tlustý od šunky.
Nakonec však tahle láska špatně dopadla,
vypučela rozkvetla a zase uvadla,
oficiál Dunděra uprchl milence,
pojídá teď taliány od konkurence.
Slečna Lída vzpomíná na jeho polibky,
když, si dává registrovat návrh kolíbky,
stále brečí a naříká, chodí pokojem,
z téhle lásky zbyl kluk Jan,
raz dva tři,
Šlapeto
a v Libni plynojem.
Petr Kůs
VÝLET DO ZOO
Jednou slečna Pavlína vyrazila z Karlína,
táhlo jí to do lesů, jak to znala z notesu.
Franta vyšel z hospody, s ni se potkal u vody
a že nebyl na sucho, nápad sed mu za ucho.
Nežeňte se sama, slečno, do nebezpečí,
stránky černé kroniky vás o tom přesvědčí,
pojďte radši zejtra se mnou hledat záhady
do zoologické zahrady.
Refrén:
U hrocha to dohře znám, tam si zajdem
na salám,
U tygra i U koně pivo chutná výborně.
Pak si zajdem ke Pštrosům, zdržíme se U kosů.
U kocoura, U vola a pak znova dokola.
Zoologie plynula, účinkem se minula.
Franta bez všech cavyků přešel na botaniku.
Pavlínka mu na to hned, že by chtěla na výlet
do kopců a do lesů, Franta řek: To nesnesu!
Nežeňte se sama, slečno, do nebezpečí,
stránky černé kroniky vás o tom přesvědčí.
pojďte radši zejtra se mnou hledat záhady
do botanické zahrady.
Refrén:
U koukolu na růžku dáme si pár tvarůžků,
zapijem to hned vedle U šišky či U jedle.
U chmelovýho keře už nám otvíraj dveře,
Pod kaštanem, U lípy, vopřeme se do pípy.
Jan Nejedlý
|
