Oprášené písně starých časů si rád zazpívá skoro každý z nás. Pro radost, zábavu a potěšení své, ale především posluchačů je hraje i kapela Š l a p e t o. Vznikla v roce 1989 jako studentská recese - Ivo Zelenka alias Ferdinand Outrata začal hrát a zpívat staropražské písničky. Záhy se k němu přidali Jirka Pánek a Radan Dolejš. Tím to všechno začalo. A právě vedoucí souboru Šlapeto Radan Dolejš je dnešním hostem časopisu Sazka.
Jak jste se jako kapela dali dohromady?
Šlapeto vznikalo takovým náhodným a postupným uskupováním z uvedené základní trojice. Po pětiletém obměňováni se to ustálilo do šestice muzikantů a zpěváků. Jsou to vlastně lidé, kteří mají trochu smysl pro srandu a neberou to moc vážně. Poslední změna nastala před třemi lety na pozici basisty a od té doby je sestava již stabilní.
Kolik jste vydali desek?
Desek máme celkem pět. V roce 1992 "Ručičky, nebojte se", o rok později "Hašlerky", za další rok "Zpráva o stavu pražských hospod" a předloni "Červená sedma a jiné trumfy". Na podzim loňského roku vyšla deska pátá pod názvem "Stál na nároží bijásek". Tři z těchto desek byly "pozlaceny" za prodaných 25 000 kusů.
Vystupujete jen doma, nebo vyvážíte tu správnou českou legraci i do zahraničí?
Je paradox, že jsme na počátku vystupovali především v zahraničí a byli jsme překvapeni tím, jak se naše písničky libí v Německu, Rakousku, Švýcarsku či Nizozemsku. V Čechách to však bylo horši. Například jedna z prvních desek nám vyšla nejdříve právě v Nizozemsku, pak teprve doma. Během deseti měsíců se jí prodalo asi 1 600 kusů, pak už jsem to z pracovních důvodů přestal sledovat. Bylo zajímavé, že jsme vystupovali především na rockových koncertech a dvě turné jsme například absolvovali i v Sjednocených arabských emirátech. Úspěch našich písniček v zahraničí potvrdil i nedávný zájezd do Ameriky a Kanady, kde jsme se mimo jiné setkali i se synem našeho dvorního skladatele Karla Hašlera.
V této souvislosti mě napadá, kde čerpáte inspiraci?
My jsme měli obrovskou kliku, že nás v roce 1989 objevil a trochu si přivlastnil Zdeněk Podskalský. Ve spolupráci s režisérem Janem Bonaventurou nás jednak dostal poprvé do televize a hlavně nás vodil do věže na Malé Straně, kde nám půjčoval svůj historicky archiv písniček, který nyní zdědil jeho syn a s kterým jsme rovněž v kontaktu. Velice nám pomohl svým archivem i patron kapely Gustav Oplustil. Pak se na nás obrací spousty drobných sběratelů písniček, kteří s námi komunikuji a říkají: "To by to Šlapeto mohlo udělat i takovouto písničku"
Jaké je věkové složení vašich posluchačů?
Spektrum posluchačů je velice různorodé. Hrozně nás těší, že naše melodie a písničky přijala i mladá generace a že na nás nechodí výhradně jenom pamětníci zašlých dobrých časů. To, že se písničky libí, je zřejmě dáno jejich nadsázkou. Jsou brány trochu s nadhledem, diváci všech věkových kategorii bez rozdílu vycítí v nich vždy tu správnou recesi. Mnohdy jsme v tomto duchu srovnáváni s divadlem Járy Cimrmana, což nás velice těší.
Považujete činnost v této kapele za svou životni výhru?
Určitě ano. To, co tato kapela produkuje je čistě české, je to taková opozice vůči zahraniční produkci. Jsou to písničky, které jsou ověřeny mnoha lety v repertoárech starých kabaretů. Připadá mi, že děláme něco, co je dobré a hrozně nás to ještě k tomu baví.
Odpočinete si u toho?
V mé práci redaktora a dramaturga je člověk mnohdy odtržený od reality. Od toho, čemu já říkám "alchymie smíchu". Lidé se chtějí bavit a kapela Šlapeto dává nám i lidem dar v podobě zábavy a smíchu. Záplat pánbůh máme většinou plný sál. Díky písničkám Šlapeta jsem lidově řečeno "v obraze" toho, čemu se lidi rádi směji a při čem se dobře baví A to je moc důležité zjištění.
Někdy ovšem člověk musí něco risknout?
Víte, já vždycky vsadím na nějakého "koně" a prostě hraju systémem "vabank". Zkouším, co to udělá a risknu třeba to, že je nutné na chvíli všeho nechat a dělat jenom Šlapeto. Když se to podaří, pak je to dobré. Důležité však je potom za ten úspěch či neúspěch nést i odpovědnost, když už to jednou uděláte. Šlapeto vlastně riskuje každou novou deskou. Zatímco první desku "zaplatili" asi jen dva lidi, tak tu poslední sponzorovalo už asi pět firem. Dokud však jako protipól k vážným věcem můžeme stále ještě postavit zábavu, legraci a uděláme tím radost lidem i sobě, tak je to risk, který se mnohonásobně vrátí.
kš
|
