"Velká krize. V Praze došlo pivo. Magistrát vysílá záchranné tramvaje pivní pomoci. Starosta rozdává speciální pivenky. Pražské pivovary staví pivovod. Zřizují se první stanice pivní pomoci. Praha volá SOS. Každé pivařské ruky je třeba." Asi takhle by vypadal telegram zaslaný všem pivařům, soucítícím s hlavním městem v čase této tragické události. A právě tak je koncipována i první část zájezdového pořadu divadlo-kapely Šlapeto nazvaná Pivo došlo aneb Ručičky, nebojte se.

Nakonec všechno začne fungovat - i magistrát se starostou, i parlament i český človíček, který vytušil, že je opravdu zle, a jde přiložit i svoji ruku k dílu. Satira v náznaku.

Byli tři. První historik a scenárista, druhý ekonom a třetí od počítačů. Hráli si jen tak po práci sobě i druhým pro radost a potěchu. V programu Tržiště zapomenutých řemesel v bývalém PKOJF prodělali svou lidovou konzervatoř. Prezentovali písničky jako: Má roztomilá Baruško, Já chodím ráno k Emě, Panna Kačka a desítky dalších s lehce zapamatovatelnými popěvky, které si s nimi zpíval celý sál. Jenomže i když se z Ivo Zelenky vyklubal perfektní zpěvák a showman, táhlo ho to zpět na Ministerstvo hospodářství. A tak zůstal jen jako host kapely při tuzemských zájezdech. Basistu Jirku Pánka to nakonec odtáhlo k počítačům asi navěky.

V kapele zůstal nastálo jen Radan Dolejš, duše kapely. Věřil, že muzika, která se zrodila v mocné Říši rakousko-Uherské, jako byly bodré a jiskřivé Hašlerovy písničky, musí prožít dříve či později po rocku, popu a bigbeatu svoji renesanci. Věděl také, že Ivo bude alespoň doma ve Šlapetu hostovat, a jak říká, měl vůbec vždycky trochu štěstí.

“Když jsem se jako kluk z Děčína dostal do Prahy," prozradil mi, “měl jsem ústecké gymnázium a nic víc a nic míň. Náhoda mě přivedla k vedoucímu pražského Domu odborů Na poříčí. Vzal mě jako topiče a vrátného a ve slabé chvíli mi slíbil, že to budu moci dělat, i když se dostanu na vysokou. A hlavně, dal mi byt v podkroví. No a pak už to bylo na mně."

Radana, který se narodil v dubnu 1964 ve znamení Býka, neodradily ani neúspěchy, včetně krizovky, kterou byl rok devadesát, ani odchody jeho dvou kamarádů. Začal do kapely nabírat muzikanty a lidé si jich začali všímat. Přitom dokončoval nejdříve Ježkovu konzervatoř, coby budoucí scénárista a textař (rok 90) a Filozofickou fakultu UK, kde dostudoval o rok později historii, český jazyk a literaturu.

První miniúspěchy v nové sestavě Šlapeta slavili v roce 1991 ve Švýcarsku,

kam je pozvali krajané. A zásadní změna nastala v Nizozemí, kam byli pozváni na Dny české kultury a na velký hudebně-divadelní festival v létě 92. Dostali tam první větší nabídku, možnost natočit v jeho průběhu desku. Spali ve spacácích v nahrávacím studiu, večer hráli, ale zdařilo se. První úspěch byl na světě - deska a kazeta s názvem Zpráva o stavu pražských hospod.

V Nizozemí hráli ve stanu, kde bylo 500 lidí, a ti si broukali lehce zapamatovatelný nápěv, bavili se, tancovali, pili pivo a bylo jim dobře, i když českým slovům nerozuměli. Tak vznikla myšlenka, že nemusejí hrát jen doma, ale že je přijímá publikum i jinde. Jejich doménou však zůstává trojúhelník Česka, Rakouska a Bavorska, kde je podobná mentalita i hudební cítění.

Mladé posluchače a diváky si nalákali hlavně přes vysílání v televizi a v rozhlase. Ve Studiu 6 na ČT 1 začali vymýšlet moderování zpráv, počasí i sportovního vysílání, až ty mladé přitáhli. Dnes už jsou při domácích šňůrách města, kde na ně chodí výhradně mladé publikum. Průlomem byl poslední rok, kdy se o kapele začalo psát, vysílat a mluvit. Pomohli jim fanoušci nejpovolanější, mezi nimi Jan Bonaventura, který psal s Radanem texty a pomáhal při televizních vystoupeních, hodné pomohl i režisér Podskalský.

Teď je kapela na očích a nemůže si dále dovolit nebýt profesionální. Proto už odzvonilo době, kdy se kulisy, kostýmy a všechno ostatní dělalo na koleně a z toho, co dům dal. Navíc byli - a to zatím ještě asi nějaký čas budou - sami sobě agenturou a produkční skupinou.

Přes léto musí dokončit desku s nové oprášeným názvem z Holandska. Na podzim bude Šlapeto zase šlapat doma.