|
Základním kamenem této práce je rozhovor se zakládajícími členy, tohoto v českých zemích dnes již legendárního hudebního souboru. Pokusil jsem se zdokumentovat historii jejího vzniku, průběhu, i částečného rozpadu, od počátku až do dnešních dní. Pro posluchače a fandy tohoto souboru se zde patrně objeví několik zajímavostí, kuriozit a upřesňujících informací, souvisejících se skupinou a jejím “provozem”.
Podařilo se mi “odchytit” zakládajícího člena, který stál u zrodu skupiny, pana Jiřího Pánka a na nějaké, pro nedostatek času, drobnější upřesňující připomínky, pana Radana Dolejše. Náš rozhovor se uskutečnil 6. prosince roku 2001.Pro lepší orientaci uvádím některé podstatné dotazy z mojí strany a označuji je písmeny PF (Pavel Fišar), přičemž odpovědi označuji písmeny JP (Jiří Pánek), nebo RD (Radan Dolejš). Druhá část je tvořena faktografickými údaji. Zde čerpám z oficiálních zdrojů a dokumentů, které mi byly k tomuto účelu zapůjčeny a též z nahrávky rozhovoru, pořízené s bývalými členy souboru. Obě části jsou doplněny obrazovým materiálem.
V celé práci jsem se neubránil určité žoviálnosti, ať už v textu, nebo obrázkové dokumentaci. Je to způsobeno tím, že image souboru je takto postavena a snažit se tohoto zbavit, by bylo na újmu celkové věrnosti dokumentu.
JP: Zajímá Tě tedy historie souboru Šlapeto, který se mi podařilo spoluzaložit…
PF: Mělo Šlapeto nějaké “předsoubory”?
JP: Je to trochu složitější. Myslím si, že to začalo v letech 1981 – 83, kdy jsem studoval ČVUT a chodil do třídy s Ivo Zelenkou. Já pocházím z Nového Boru a on z Tábora. Koupil jsem v roce 1981 kontrabas do folkové kapely Klíč pro kamaráda, který se vzápětí musel odstěhovat. Já mu tedy tu basu nechtěl dát, chtěl jsem mu ji jen půjčovat.
Protože jsem uměl trochu hrát na kytaru, zajímalo mě, jak se hraje na kontrabas.
Tak jsem se na tu basu začal sám učit. Nejdřív jsem si pomocí ladičky našel, kde jsou zhruba ty které tony, např. C,G a F.
PF: Ty jsi se k nikomu nechodil učit?
JP: Ne. Tak jsem vzal basu do hospody a Ivo Zelenka hrál na kytaru lépe než já, byl to takový vůdčí typ a bavič, tak jsem ho začal na tu basu jakoby doplňovat a ono to začalo docela dobře fungovat.. Takže takhle jsme chodili do školy a ze školy jsme si šli zahrát do hospody.
PF : A jaká přesně to byla škola?
JP: Byla to stavební fakulta a systémy řízení ve stavebnictví, takže jsme studovali na počítačích staré sálové generace a učili se děrovat děrné štítky a děrnou pásku a přenášeli jsme magnetickou pásku a hard disk a jeho mechanika byla velikosti dnešní automatické pračky.
Pak škola skončila, já jsem nastoupil ke stavbám silnic a železnic, Ivo šel někam jinam, takže jsme se rozešli, on vlastně ještě rok studoval. Mám takový pocit, že to bylo v březnu roku 1989, jsem seděl v práci na Národní třídě a najednou telefon, že prý to je pro mě. Volal Ivo Zelenka a říkal: “hele Jirko, čau, jak se máš, co děláš? Nechtěl by sis jednou za 14 dní zahrát takový ty naše? Tydlitáta a tak?” Tydlitát, to byla naše oblíbená skladba, kterou jsme hrávali už ve škole.
PF: Jak vás napadlo hrát zrovna tyto písníčky?
JP: No… My jsme se s nimi různě setkali. V hospodách a tak…. Zrovna např. Tydlitáta, toho Ivo Zelenka někde od někoho odposlouchal, líbilo se mu to a tak jsme ho hráli.
PF: Zrovna tato píseň mi přijde pro Šlapeto poměrně typická. To jste přeci museli někde hledat, protože vaše písně si byly stylově i námětem podobné.
JP: No u takových písní , konkrétně u mě, stačilo, když jsem to slyšel jednou a mám pocit, že mě to okamžitě začalo bavit.Měl jsem rád takové ty zhudebněné příběhy. Měl jsem také rád folkovou muziku, ta byla ovšem oproti tomuto taková těžší, závažnější. Asi to bude tím, že já např. mám velmi rád veselé filmy a naopak nerad závažné. Miluji komedie. Rád se směju, rád mám veselé věci a to tyhle písničky splňovaly. Např kluci natočili a Ivo Zelenka nazpíval píseň, coby zhudebněný příběh, jejíž část textu byla: “ Čabůzy má rodná víska,/ je mi tak blízká/ a starostu tam/ protože je malej/ na zimu balej/do slámy”.
PF: Vrátíme se tedy zpátky. Takže Ivo Zelenka Ti zavolal, a co dál?
JP: Takže už na té škole jsme hráli takové písničky a vždycky mě okamžitě zaujala nějaká taková veselá “volovina”. No a volal mi Ivo, že potkal člověka, ze kterého se nakonec vyklubal Radan Dolejš. Ivo říkal, že spolu chodí na lidovou konzervatoř.
PF: On dělal souběžně dvě školy? ČVUT a konzervatoř?
JP: No to byla tehdy lidovka. Dělal. Radan Dolejš se v té době setkal s lidmi, kteří dělali tržiště starých řemesel v paláci kultury a oddechu pana Julia Fučíka a měli požadavek, aby sehnal někoho, kdo bude hrát staropražské písničky, nebo prostě nějaké lidové “sranda” písně, které by se hodily k těm starým řemeslům. To byli kováři, perníkáři, paličkářky a v té době už tam na těch prknech, opravdu prknech, protože to bylo dřevěné podium ve Fučíkárně, účinkovala skupina, která si říkala 1.Českomoravská hudební společnost. Jeden čas si také říkala “Slaný lotouš”.To byla přezdívka podle jedné vesnice. Účinkoval tam i pražský pouťový orchestr a sháněli ještě někoho na střídání, protože tam se hrálo každou sobotu a neděli od 10:00 do 18:00 a v podstatě hrát se muselo pořád. Takže tyhle kapely se tam začaly střídat.
PF: Během dne? Třeba 3 kapely za jeden den?
JP: No spíš jsme tam byli všichni celý den. Odehráli jsme, pak si dali pauzu, hráli Ti další atd. V této době jsme se tam střídali všichni a to je to, kdy Radan dostal požadavek, aby sehnal ještě někoho.No a protože věděl o Ivovi Zelenkovi, že je to bavič a dalo by se říci i multiinstrumentalista, že patři mezi lidi, kteří hrají na kytaru, piáno. Ne dokonale, ale dokáže vyždímat písničku a pobavit, obrátil se na něho a Ivo na mě. Zavolal mi a ptal se, jestli si nechci jedenkrát za 14 dní zahrát. Nejdřív jsem se ho tedy zeptal, jestli si pamatuje, co umím a on na to: “Néé, to je dobrý, písničky jsou všechny v céčku, maximálně v géčku, to zvládneš, je to na 3 akordy, pohoda”.
Tak jsme si domluvili zkoušku, sešli se, zjistil jsem, že je to opravdu Tydlitát a Chytila patrola prostitutku mladou a Anežka Bémová v Lužický ulici a příběhy lidí a postaviček, které mě do dnes ohromě zajímají. Baví mě takové ty figurky. Oni se vyskytují ještě do dnes. Je na nich vidět, že v Praze žili celý život. Nedávno jsem šel po starém městě a viděl hrát heligonkáře. Tak jsem poprvé v životě sáhl do peněžěnky, dal mu něco za tu hru, protože tam seděl v dece, hrál přírodně dobře a byl postavička.
PF: Teď tedy zpátky. Proběhla první zkouška s Ivo Zelenkou, a co se dělo dál?
JP: Po zkoušce jsem tedy kývl, že ano, Radan nás seznámil s tím, co to bude obnášet.
PF: Můžeš upřesnit období?
JP: Tohle bylo v březnu 1989, ještě za hroutící se totality. To jsme my ovšem nevěděli. Radan v té době dělal kotelníka v domě odborů na Poříčí, tak jsme se ještě sešli párkrát na zkoušku u něj.
PF: V kotelně?
JP: Ne, on tam měl pokojíček v podkroví, až skoro na střeše. Odtud nás dokonce při jedné oslavě vyháněla i policie, tehdy ještě veřejná bezpečnost. Radan přišel s tím, že by jsme měli nazkoušet program. Hovořil o konci dubna až květnu. Měly to být půlhodinové bloky, takže by jsme vlastně vystačili i s jedním. Dali jsme dohromady tenkrát asi 30 písniček. Bylo jasné, že první se bude hrát píseň Libeňský plynojem.
RD: Ne, plynojem jsme začali až tam, po 14ti dnech. Ten se začal hrát až tam. A potom zůstal jako znělka. Došlo k tomu tak, že Ivo popletl melodie dvou písní.
|
