Osmadvacetiletý kytarista, “občasný" zpěvák a promovaný historik Radan Dolejš je vedoucím souboru Šlapeto. A právě toto “hudebně vizuální" těleso, donedávna hrající jen pro určitý okruh fandů a fajnšmekrů, nás koncem loňského roku překvapilo nebývalou koncertní, rozhlasovou, lískovou a další promotion aktivitou spojenou s vydáním prvního profilového alba souboru “Ručičky, nebojte se...". Z televizní Zábavy posledních měsíců jsem měl pocit, že se nevysílalo nic jiného než dva programy se skupinou Šlapeto: Tv film “Písně ze staré Prahy poprvé..." a záznam slavnostního křeslu desky “Ručičky, nebojte se" z divadla Semafor.
Hodláte se takto radikálně prosadit i v jiných pořadech ČTV - např. Události a komentáře. Sport aj.?
Ne, to rozhodně ne. Ostatně do Událostí a komentářů nás nikdo nepustí, protože bychom chtěli divákům sdělovat především dobré zprávy a to se dnes moc nenosí. Studio 6 nás zaskočilo neuvěřitelně časným vysílacím časem. Nedělní ráno vysílávané ve Čtvrtek večer důvěru taky moc nebudí a Sport?! Jedině až se bude pořádat olympiáda jedlíků, nešiků a kaskadérů s vlastními Životy, tam bychom snad byli na mistr. A hitparády? Vzhledem k našim antihvězdným povahám a specifice repertoáru, který ani po "nablýskání" nemůže dosahovat hvězdných výšek Shalomu či Karla Gotta - opravdu nevím. Ale vážně, za těmi dvěma zmiňovanými televizními pořady je neuvěřitelná čtyřletá cesta party muzikantů a nemuzikantů (já v sobě hudebníka moc nevidím, a to ani jsem-li dobře naladěn) zblázněných do české písničky bez ohledu na dobu vzniku: dvě či jedno století zpátky, vznik republiky 1918, hospodářská krize a pak Osvobozené a Semafor. Ale zdroje poslední jmenované žiji doposud i bez našeho přispění v povědomí a v uších, a tak se nás repertoár začal nastálo krystalizoval někdy uprostřed první republiky. A není to jenom staropražské pepíctví, je to kabaret, kramářská pouliční zpěvnost, je to opereta, lidově naivní divadlo, Šlapeto. V těch písních je mnohem víc češství, než se odvažujeme připustit. Ale vy jste se původně ptal na něco úplné jiného...
Lidé vás viděli, ale mnoho toho o kapele nevědí... Co vás inspirovalo k názvu a odkud jste se tu vlastně vzali?
Tvrdit, že jsme se sem přenesli časovou spirálou ze Žižkovské hospody třicátých let, by bylo sice působivé, leč nepravdivé. Jsme všichni z Čech, narození někde uprostřed šedesátých let a za staropražský název může pan režisér Jiří Menzcl a jeho Báječní muži s klikou, respektive legendární kameraman pan Šlapeta. Uznejte, že odtud byl ke Šlapotu skutečně jen krůček. Následovalo první vystoupení v rámci staropražského tržiště na jaře 1989 v pražském Parku kultury a oddechu a pak už bez oddechu do toho loňského Semaforu.
Řeknete něco o jednotlivých členech souboru, které doposud obestírá jistá rouška anonymity...
Kmenová sestava Šlapeta je čtyřčlenná, pátý člen zpívá a hraje, pokud mu to síly a zaměstnání dovolí, a Ota hostuje zatím příležitostně. Vezmu to podle abecedy: Jiří Hötzel hraje na akordeon a zpívá (jediný absolvent opravdové hudební školy); Ota Litomiský - “umělecká recitace", zpěv, mručení; Jiří Pánek - průpovídky, kontrabas, zpěvy; Ivo Zelenka - zpěv, pohybové kreace, akordeon; Michal Žára - housle, zpěv, pantomima, umělecký tanec; na mne zbyla kytara, občasné zpěvácké vykviknutí, hromady telefonátů, papírování a placení faktur.
Úspěšnější z nás jsou již otci, dokonce několikanásobní. My ostatní se o totéž pokoušíme, ať už v trvalých manželských svazcích, nebo příležitostně v rámci umělecké práce. Původně jsme měli všichni seriózní zaměstnání: železničně silniční odborník, nábytkově asanační expert, vedoucí pracovník blíže nejmenovaného ministerstva, koncertní virtuos v oboru vážné hudby, myč oken, topič, domovník, výčepní virtuos v oboru Smíchovský staropramen, historik a publikující publicista.
Utajit vaši původní profesi historika se vám ale jen tak nepodaří. V poslední době se vaše jméno objevuje často v souvislostech s postupným vydáváním dosud neznámých materiálů z per Jiřího Voskovce a Jana Wericha...
Naštěstí ani v tomto případě nevlaje moje jméno tiskem samo a bez opory, ale těsně přimknuto ke jménu Václava Kofroně -spoluautora a spolupachatele těchto odvážných literárních počinů. Jmenujme alespoň některé: Jan Werich - Povídky nejen o psech (Esprit 1990), Jan Werich -Všechno je jinak (Olympia 1991), Jiří Voskovec - Srdečné Váš (Výbor z dopisů - Divadelní noviny 1992). Michal Schonberg - Osvobozeně (Odeon 1993). V současné době jsou v sazbě v nakladatelství Primus první dva svazky našeho projektu V+W Neznámí, kde bychom chtěli laskavé čtenáře seznámit s dosud knižně nepublikovanými texty Jiřího Voskovce a Jana Wericha z let 1922-38 (objeví se zde např. kompletní sbírka raných veršů Jiřího Voskovce, jeho první eseje, fejetony, Werichova nikdy nepublikovaná první verze hry Smoking revue, neznámé předscény V+W, rekonstruované ze scénářů pru Radiožurnál... číst bude rozhodně co). Do konce tohoto roku bychom pro vydavatelství H + H měli redakčně připravit obsáhlou studii Vratislava Effenberga "Osvobozené", která si na vydání musela počkat téměř dvacet let.
Jaké máte hudební plány?
Prosté: hrát. Ubránit se ponorkovým nemocem z totálního vyčerpání, pokusil se tímto podivuhodným způsobem uživit rodiny, děti a sebe a pokusit se tuhle vrzavou, skřípavou, ale božím darem pohromadě držící káru odvézt zase o kousek dál. A až jednou nebudou síly stačit, zakotvíme v nějaké klidné zátoce populární hudby a budeme jednou ročně oprašovat to Šlapeťácké logo a chlubit se s ním našim vnoučatům. Ale zatím jsme mladí, silní, plni sil. S programem Ručičky, nebojte se připravujeme na letošní rok asi třicet koncertů. A po divadlech a divadelních sálech... Zatím jsou potvrzeny jižní Čechy, Teplice, Turnov, Chomutov, Plzeň .. dáme včas vědět. S Honzou Bonaventurou sepisujeme v těchto dnech po nocích scénář druhého dílu Tv filmu Písně ze staré Prahy podruhé a v kuloárech se šušká cosi o tom, že finišují přípravy naší nové desky, která se bude jmenovat...
Nechlubíte se svými zahraničními úspěchy. Přitom jsem zaslechl o vašem velkém úspěchu nu mezinárodním Oerol Festu a o tom, že vám v Holandsku vychází letos profilové album Zpráva o stavu pražských hospod. Co vy na to?
No, když už se to profláklo... je to pravda. My jsme to chtěli ututlat, protože jsme si původně mysleli, že se nám to zdálo, ale nějaká náhoda tomu pomohla či co... Je to komické Šlapeto on Tour “The News from the Old Prague Pubs", nemyslíte?
Které kulturní směry jsou vám blízké?
O Osvobozeném divadle a Semaforu již byla zmínka. Ze současných pak si ceníme i Divadlo Járy Cimrmana a pražských textappealových scén. V oblasti historie kabaretu a šantánu. Z profesního zájmu se chci seznámil i s pracemi E. Basse Jak se dělá kabaret, J. Kaliny Svět kabaretu. R. Deyla Písničkář Karel Hašler a K. Tuška Karel Hašler - ta naše písnička Česká. Nevýhodou je, že uvedená literatura je většinou staršího data, a tedy těžko dosažitelná.
Jak se k vám chovají hudební kritici?
Objektivní uměleckou kritiku chápeme jako pomoc naší činnosti. Upřímně si vážíme toho, když upozorní na naše nedostatky. Netajím se však s tím, že naopak potěší recenze, jaká vyšla ve čtrnáctideníku Rock & Pop. Její autor mj. píše, že "... naše písně o české povaze jsou epické, sdělují především příběh bez hlubokých poetických snah. Šlapeto je jistým chodícím muzeem, ale nikoliv anachronismem. Je hodno pozlacení, šlape a je docela roztomilé."
Bohumil Zita
|
