Nás to nenapadlo. Loni byl vyhlášen konkurs na Dny české kultury v emirátech, konkrétně ve městě Abu Dabí. My jsme ke konkursu poslali kazetu se záznamem představení v Semaforu a naše nahrávky. Vybrali nás. Jako jediné, vedle sólistů opery Národního divadla. Komické, ale první prezentace republiky spolu se Šlapetem v Abu Dabí vyšla natolik, že jsme letos byli opět pozváni.

My tomu také nerozumíme. Možné vysvětlení je, že se nejedná o tak arabskou zemi. jak by se mohlo zdát. Je tam spousta lidí. kteří žijí z ropy, a mezi nimi jsou Němci, Francouzi, Angličané... Veškerý management je nadále vesměs britský, jako tomu bylo před 150 lety, když země byla kolonií. Publikum tam tedy vlastně máme evropské a domorodci jsou značně "poameričtělí". takže i takoví exoti jako my (je to v podstatě, jako by k nám přijely břišní tanečnice) jsou publikem bráni.

Byli. Paradoxní je, že pro nás bylo snazší vydat česky nazpívanou desku (a prodávat ji) v Nizozemí než si prosadit první nosič u nás. Podařilo se až u firmy jednoho muže - pana Baumruka. Jinak o nás zájem nikdo neměl a vypadalo to, že nezbude než hrát spíš na ulicích než v divadlech. Móda starých českých písniček po slavné revoluci v 90. roce skončila. Hráli jsme sice jako študáci z recese i v Parku kultury a pro legraci s kamarády i po hospodách. Žádný jiný zájem v tom nebyl. Ale pak přece jenom přišla velká chuť vydat desku a hrát více. Tady to moc nešlo, tak nás napadlo zkusit prosadit se venku.

Uspěli jsme na velkém festivalu ve Švýcarsku. A pak nás pozvali do nizozemského rádia. Pomaloučku jsme si udělali cestu na rozličná místa v Evropě, ale tím více jsme se chtěli prosadit i doma. V té fázi nám moc pomohl pozváním do Semaforu pan Suchý.

My čtyři ze základní sestavy ano. Míváme ještě dva hosty, kteří chodí normálně do práce. A technik s námi tráví také spoustu času.

Vydržel, ale je takt, že se spousta lidí v kapele od jejích začátků vyměnila.

Abychom si mohli na svém hřišti dělat, co chceme, a nikdo nám do toho moc nemluvil. Nejde nám jen o dramaturgii desky, ale i vlastního televizního pořadu. Chceme a děláme to, co chceme - divadelní kabaretní představení. Když něco nevyjde, padá vše na naši hlavu, ale je to lepší než si najímat lidi.

V první části představení je rekonstrukce - retrodivadelní představení - pivní krize z přelomu století, když v Praze došlo pivo. A magistrát vydával “pivenky" a byly otvírány stanice pivní pomoci. Také kvůli tomu zasedal parlament a nakonec se postavil pivovod z Plzně do Prahy. Byla celostátní žízeň, kterou se všichni snažili organizovat, což nabízí spoustu scének.

Je to smyšlená historická situace, kterou se snažíme co nejvěrohodněji zrekonstruovat.

Nebojíme se tvrdit, že to byla pravda. A že to zavání Cimrmanem, je také pravda. Ten humor se nám moc líbí a naše muzika se k němu docela hodí. Ale snažíme se mít svůj ksicht a vztah k Cimrmanovi je takový, že nám k naší radosti text na posledním albu napsal Zdeněk Svěrák. Moc si toho vážíme. V druhé části představení hrajeme Hašlerky a snažíme se je prezentovat jako oživlé videoklipy. V podstatě jde o to. že si plánovitě chodíme do divadla zablbnout a diváci kvůli lomu za námi přicházejí.

Jde o to, aby všechny námi prováděné smyšlené věci zněly co nejvěrohodněji.

S Vaškem Kofroněm, spolužákem a kamarádem, duchovně asi nejvíce souznějícím člověkem, jsme se na škole zajímali o básničky Jiřího Voskovce. Ve dvaceti letech nás oba fascinoval poetismus. A Voskovec, i když se to moc neví. byl vlastně jeden z jeho zakladatelů. Teige o něm napsal: “Poetismus jsem založil já. Nezval, Seifert a Voskovec." Je škoda, že Voskovcovy básničky a jeho práce s cizími slovy a grafikou nevyšly, byť v malé knížečce. Opojení z 20. let první republiky se nám moc líbilo, ale 85. roce se těžko hledalo. Měl jsem štěstí, že mě na lidové konzervatoři vyučoval doktor Roubínek. Když viděl co nás zajímá, poradil nám, na co se zamířit. Dostali jsme se tak k prvorepublikovému časopisu Přerod a začali se zajímat o novinářskou činnost V+W. Bylo to pro nás objevování nového světa. Werich například publikoval kreslené vtipy a fejetony. Kladli jsme si otázku, na základě čeho se naučili psát. Začali jsme proto dělat bibliografický průzkum dobového tisku.

Báli, ale měli jsme kliku i v tom, že jsme od pana Suchého dostali Schonbergovo Osvobozené vydané “68". Schonberg knihu napsal z jiného pohledu a čerpal rovnou od Voskovce. Nebylo to tedy postaveno na Fučíkovi a levicové avantgardě a moderně 30. let, ale bylo to spíše postaveno na dokumentech a osobních zážitcích Voskovce. Mimo jiné nás to inspirovalo ke zjištění jejich aktivit v oněch letech. Sháněli jsme různé jimi podepsané manifesty a protesty, až po “Věrni zůstaneme" proti okupantům. A začalo to být vše mnohem zajímavější. Schonbergova monografie, kterou jsme připravili k vydání v Odeonu, je moc pěkná a je protiváhou k tomu, co už vyšlo. Nemá totiž zákal nucené levicovosti a lidé mohou srovnávat. Dostali jsme i povolení zpracovat literární pozůstalost Jana Wericha a připravili z ní k vydání dvě knížky - Povídky nejen o psech (Esprit 1990), jde vlastně o paběrky

Povídek, a druhý díl zápisků Lincolna z roku 1933 Všechno je jinak (Olympia. 1991). A nejkrásnější bylo vydání korespondence Jiřího Voskovce - Srdečně váš. Je tam spousta postřehů. Výběr končí dopisem Voskovce do Vídně Werichovi, kde byl po okupaci v 68., v němž mu radí, aby se nevracel, a popisuje, co se u nás bude dít. Zpovzdáli to bylo asi dobře vidět. Určitě by to chtělo vydat kompletní korespondenci V+W.

Je to tak. Jsme hrozně rádi, že můžeme prezentovat české písničky. A o to víc nás těší, že s nimi úspěšně jezdíme i ven. Navíc cítíme, že Praha poetická mizí a vychládá. Všechny naše písničky v sobě mají líbeznou a poetickou romantiku. Čím dál víc nám připadají méně směšné a o to více v nich cítíme romantiku, která, myslím, obecně všem schází. Nevadí nám, že se pohybuje na zvláštní hranici -malinko je to kýč, trochu politická satira. .. Ale stále se snažíme udržet produkci na úrovni vkusné zábavy příjemné pro lidi.

Ne, narodil jsem se v Děčíně a vyrostl v Ústí, kde jsem chodil i na gymnázium. Do Prahy jsem přišel až studovat medicínu. Po roce mě přestala bavit a potloukal jsem se různě po bigbeatových skupinách a zkoušel něco psát. Pak jsem skončil na oné lidové konzervatoři (písňový text a kompozice) a na historii, což mne uspokojilo. l když jsem si při tom přivydělával v různých oborech. Když jsem se vykašlal na medicínu, tak mi bylo trapné nechat se na dalších studiích živit od rodičů. Byl to záhul, ale i legrace a vyplatilo se. Třeba Jirka zase myl okna, aby mohl doma cvičit klasiku nu akordeonu. Teď vůbec všichni věnujeme hodně času cvičení a hraní. Nemá smysl dělat něco jiného, když na nás lidé chodí.

Stačil jsem se i rozvést a znovu oženit. Děti jsme neměli, a jak se vše zrychlilo, tak se nám manželství rozpadlo. Poslední dva roky jsem se věnoval jen Šlapetu. Když jsme si nedělali všechno sami, tak jsme se třeba objevovali i tam, kde nikdo z nás hrát nechtěl. Velice pečlivě budu vážit, jestli mám kapelu postavit řekněme u Fleků a hrát k pivu Němcům. Bylo by mi to osobně trapné. Těžko by se to dalo rovnat penězi, i když se říká, že koupit se dá vše, ale my se tím, co děláme, živíme... Můžeme vystupovat v němčině, ale musí to být pořád Šlapeto. Při velké jazykové bariéře je nám jasné, že chceme-li vydat desku u sousedů, bude muset být v němčině. l když jsme se s česky zpívanou písničkou dostali i do televize ZDF, kde jsme hráli vedle starých bigbíťáků Puhdys! Pořadatelé udělali, co jsme potřebovali, a dokonce nám na scéně postavili podle našich představ vláček k písničce Ku Praze uhání vlak! Nakonec z našeho čísla bylo finále pořadu. Nechceme se stát strojem na výrobu peněz. Jakmile přestaneme být tvůrčí, tak toho necháme. Doufám.