Kdy se vlastně Šlapeto poprvé představilo na veřejnosti? V březnu 1989 jako studentská parta a byla to vlastně recese. V té době jsme měli kapelu Pasáž, ale brzy jsme přestali hrát, protože já jsem studoval na Filosofické fakultě češtinu a dějepis, a navíc ještě Lidovou konzervatoř. Tehdy jsme si řekli, že dál už to s Pasáží asi nepovede, vydali jsme dva singly, hráli nás v rozhlase a byli jsme v televizi. Ale přesto v jedné nepříhodné chvilce jsme zase založ takové staropražské trio, protože máme tyhle písničky fakt rádi, Ivo Zelenka vymyslel název Šlapeto podle postavy Járy Šlapeta z Báječných mužů s klikou natočených podle Švába Malostranského. Začínali jsme ve velmi amatérských podmínkách, hráli jsme skoro každý týden v tehdejší Fučíkárně na Staropražských trzích, kde jsme se střídali na příklad také s Pouťovým promenádním orchestrem. Připadali jsme si tam jako ti nejchudší příbuzní, hráli jsme příšerně, ale rádi. Pak to nabralo obrátky, protože nás potkal Zdeněk Podskalský, kterému se to moc líbilo právě tou atypičností, to už nás bylo pět a měli jsme další harmoniku a housle. Začal nás zvát do své slavné malostranské věže a dostal nás i do televize. Natočili jsme společnou desku s Pouťovým promenádním orchestrem, kterou produkoval Láďa Štaidl, a já jsem někdy v roce 1992 začal obcházet gramofonové firmy s našimi nahrávkami, jestli by to někdo nechtěl vydat, ale nikoho jsem nenašel. Pak jsem objevil jednu malou firmičku v Lovosicích, Láďa nám půjčil studio, a tak jsme první desku Ručičky nebojte se točili v Jevanech. Také Jiří Suchý nelenil a půjčil nám zase divadlo Semafor, představili jsme se na několika zahraničních festivalech a v roce 1992 jsme natočili v Holandsku desku zpívanou česky. Následovaly Písničky ze staré Prahy v režii Honzy Bonaventury, začali jsme jezdit po republice s komponovaným kabaretním programem a v současné době jsem dramaturgem v televizi Nova, kde mám na starosti zábavu, na příklad pořady s Markem Ebenem, Karlem Šípem, Ivanem Mládkem a dalšími.

Do USA a Arabských emirátů, kde jsme byli dokonce už dvakrát na Dnech české kultury. Tehdy probíhal oficiální konkurz a postoupilo Národní divadlo s operními sólisty, Bambini di Praga a my. Faktem je, že pro Araby jsme byli tak trochu jako břišní tanečnice pro nás, ale multimilionářským šejkům se to moc líbilo.Také rád vzpomínám na televizní pořad, který jsme v roce 1994 točili v Německu, kde jsme vystupovali s Puhdys, snad nejslavnější rockovou kapelou někdejší NDR. Celou dvouhodinovou show typu Ein Kessel Buntes jsme končili písničkou Ku Praze uhání vlak a skutečně jsme vlakem dorazili na jeviště amfiteátru, kde nám tleskalo asi třicet tisíc lidí. Nedávno jste se vrátili z Ameriky, zažili jste také tam něco mimořádného? Setkali jsme se tam s nemanželským synem Karla Hašlera Tomášem, který se narodil měsíc před otcovou smrtí a jehož maminka se jmenovala Lotte Jurde. Tomáš nám ukázal otcovu korespondenci z koncentračního tábora a líbilo se mu, jak zpíváme Hašlerovy evergreeny, dokonce sám organizoval tři naše vystoupení v Baltimore.

Doma, v ABC, když divadlo praská ve švech. Tam víme, že někde kolem nás běhají duchové všech těch slavných, kteří tam hráli před námi -Voskovec s Werichem a Ježkem, Jára Kohout a další. Tam jsme zkrátka doma.

To je otázka peněz, hlavně vstupního kapitálu. Otázkou také zůstává jestli by se tam naučilo chodit české publikum, protože většina podobných podniků, které u nás jsou, se orientuje na zahraniční klientelu, zpívá se tam německy a muzikant dostane desetimarkovku na čelo. My chceme hrát pro Čechy, dělat české písničky a být tady, protože v tom je síla naší kapely. Ale o tom kabaretu uvažujeme.