"Jsme jako chór burlaků od Volhy," tvrdí šéf věhlasné "staropražské" kapely Šlapeto Radan Dolejš.
Divná věc: Zatímco ta tolik vykřičená "stará Praha" mizí našincům skoro před očima, písniček, které k blíže neurčenému staropražskému období patří, jako by v poslední době přibývalo. Věhlasný soubor ŠLAPETO, oprašující hity pamatující radu Vacátka a Adinu Mandlovou v časech jejich největší slávy, dobývá zvolna republiku, a nejen tu "Žižkovskou". Takže se jednou třeba stane, že nám tady po geniu loci matičky stověžaté zůstane jen tenhle půltucet nadšených muzikantských archeologů a řada desek s jejich nahrávkami vltavského folklóru. Kdo v té době bude Šlapetu šéfovat a z titulu téhle funkce poskytovat rozhovory, netroufnu si odhadnout. V čase, kdy se schyluje ke křtu už sedmého šlapeťáckého alba, je jménem kapely oprávněn hovořit dramaturg TV Nova, kytarista, zpěvák a zasloužilý impresário RADAN DOLEJŠ.
Pro spoustu lidí je lidová muzika pokleslý žánr. Už vám to někdo řekl?
Strašně dlouho nám to různí lidé říkají. Teď, pravda, trochu přestali, ale dřív, po devadesátém roce, jsme to slyšeli pořád. Vydávat desky bylo skoro nemožné, v televizích nás nechtěli vidět, v rádiích nás moc nehrají dodnes.
Štve vás to?
Ani ne. My si s tím hlavu nelámememe. Naše filozofie je dělat melodické, hezké, vtipné písničky, ať už předělávky starých fláků od Hašlera, Aloise Tichého či lidovek, nebo vlastní. Chceme jedno jediné: bavit lidi. Kdo nás má rád, ať si nás najde...
Přesto - nepřipadáte si nepatřičně ve věku Lucie Bílé a Daniela Hůlky? "Strašíte" tu s něčím, co už je dávno pryč...
Já myslím, že pryč to není. Lidovka dostala na frak po pětačtyřicátém. Všechny ty monstr-dechovky, vzory Nejedlého, zpěvy o traktorech a polích... Tak to ale přece není. Písničky Hašlera a jemu podobných byly ve své době obyčejná konzumní popmusic. Musela se uživit tím, že na ni chodili lidé, vydávala se ve zpěvnících, točila se na desky. Dnes, po sedmdesáti osmdesáti letech, už jsou ty písničky zlidovělé. A v té lidovosti je jejich životnost.
Takže podle vás je lidé nezapomněli?
Ne, to máme ověřené. Koneckonců i my jsme začínali s jinou muzikou a staré písničky jsme si zpívali po mejdanech jen tak, sami od sebe. Protože jsme znali a protože se nám líbily. Je v nich neuvěřitelná pohoda.
Vy jste začínali jako rockeři a bigbíťáci...
Než vzniklo Šlapeto, existovalo duo - Ivo Zelenka a já. Hráli jsme všechno možné. Bigbít, rock. Pak se přidal Michal Žára, vynikající houslista a banjista, který měl zkušenosti z country a jazzu. Začali jsme si hrát tyhle písničky, nejdřív soukromě a pak jsme s nimi vylezli i na veřejnost, to už se psal rok 1989.
Kapel jako vy je po republice víc. Žádná ale neměla takové štěstí jako vy...
Měli jsme velkou kliku, protože si nás všiml režisér Zdeněk Podskalský. Viděl nás na vystoupení, pozval do televize i do svého archivu. Ze studentské recese jsme se dostali přímo ke kořenům, k člověku, který před nějakými třiceti čtyřiceti lety dělal to samé, co my. V tu chvíli jako by se otevřely nějaké zázračné dveře. Do televize k Janu Bonaventurovi, do divadla Semafor Jiřího Suchého, do archivu Gustava Oplustila. Tohle všechno plus atmosféra v kapele je pro mě neuvěřitelné zřetězení zázraků.
Měli jste mocné spojence, ale s první deskou jste stejné prorazit nemohli...
Nemohli. Obešli jsme všechny možné gramofonové firmy, a nikdo nás nechtěl. Tak jsme si ji vydali sami s jistým panem Baumrukem. Padly na to všechny naše úspory. Pan Baumruk měl Škodu 120, s ní objížděl republiku a rozvážel naše kazety po obchodech. Byli Vánoce 1992, deska se jmenovala Ručičky nebojte se a přestavovala zlom. Pak už přišly nabídky firem.
Díky Podskalskému, Oplustilovi, Suchému i dalším jste se dostali do archivu k písničkám, k nimž se jiní dostávají jen těžce. Čeká po vašich sedmi deskách ještě vůbec něco na objevení, je ještě z čeho vybírat?
Je, pořád. V archivech je písniček na sto let. Na jejich autory se většinou zapomnělo, ale písničky se zpívaly a žily si dál svým životem. Ted je jen třeba je zpřístupnit, aby se daly hrát. Někdy je to docela práce. Často se zachovaly jen útržky, různé verze textů, not. Všechno se dodělává, harmonizuje, vymýšlejí se předehry, úpravy. Než písničky vypadají tak, jak vypadají, trvá to i několik let. Nad každou deskou sedíme hrozně dlouho. O té poslední, na níž jsou trampské písničky, se bavíme od roku 1995.
Nejste první, kdo odjinud zabrousil k trampům. Táborové ohně zlákaly i mondénní Sestry Havelkovy, které se také vracejí k první republice...
Deska Sester Havelkových je vynikající, naštěstí se náš repertoár nepotká. My jsme Pepíci ze Žižkova, kdežto ony jsou noblesní dámy s krásným čtyřhlasem. U nás je to takový chór burlaků od Volhy...
Šlapeto už existuje skoro deset let. Není to nuda hrát vlastně pořád stejné "odrhovačky", stejný druh muziky?
Kdepak. Vymýšlíme fóry mezi písničkami, aby se lidé bavili, a samozřejmě si vymýšlíme i fóry na sebe. Kapela musí být našlápnutá, prostě Šlapeto. S lety se mění repertoár i my. Kdyby nám na začátku někdo řekl, že teď budeme hrát Tu naši písničku českou jako jedno z největších koncertních čísel, tak bychom mu nevěřili. Chodí na nás študáci, lidé ve věku sedmnáct osmnáct let, a když vidíme, že zpívají s námi a pak tleskají jako o život, docela nás to sebere. V tu chvíli si vždycky říkám, aha, tak ono to přece jen mrtvé není. To jsou opravdu krásné písničky - harmonicky, melodicky je Hašler často bohatší než dnešní popmusic. A je to i muzika, kde si zahrajeme - není to tak, že bychom dokola opakovali dva akordy... Lidé zpívají a baví to je i nás.
Jak často měníte repertoár?
Písniček máme nahraných asi sto čtyřicet, v repertoáru jich držíme padesát a obměňujeme. Ted jsme dodělali scénář do divadla ABC, takový jednoduchý kabaret. Chystáme i nový koncertní program k deseti letům Šlapeta, silvestrovský program pro Český rozhlas.
Hráli jste v Německu, Švýcarsku, ve Spojených státech i ve Sjednocených arabských emirátech. Jak se tam na vás tvářili?
Když je to takovýhle nárazový "výlet", je to bezvadné, protože člověk přijede, překvapí a má šanci v krátkém čase relativně uspět, což se stalo nám. Otázka je, jak by to dopadlo kdybychom tam byli déle.
V zahraničí jste sice vesměs uspěli, ale třeba v Emirátech vás zatkli.
Dostali jsme bláznivý nápad, že bychom tam mohli natočit videoklip na Hašlerovu písničku "Čí je Praha? Naše!" A že by Arabové, co se modlí na tržišti, mohli zpívat sborové české: NAŠE! Oni byli pro, tak jsme je to naučili a rozjelo se natáčení. Najednou přišel policista, a že se to nesmí. Zasmáli jsme se, odešli o 200 metrů dál a pokračovali. Takže nás eskortovali na policejní ředitelství. Já tam ve slamáku a ve svém kostýmku vykřikoval, že jsem oficiální člen české kulturní delegace a že chci mluvit s ambasádou. Vypadalo to šíleně. Po dvou hodinách jsme byli volní.
A ten klip?
Torza, co jsme natočili, se dochovala, odvysílala se ve Studiu 6 a pak to někdo smazal.
Hrajete čím dál tím víc. Zkoušíte často?
Hrajeme tak osmkrát za měsíc, někdy víckrát, někdy méněkrát a zkoušíme nárazově. Když chystáme divadlo, zkoušíme dvakrát třikrát týdně, když připravujeme desku, zkoušíme, co to dá, ve všech možných skulinách. Pokud je někdy volný víkend sbalíme rodiny a jedeme pryč.
Funguje Šlapeto i mimo jeviště?
Funguje. Existují různé party lidí - třeba Michal Žára a Jirka Hötzel, kteří spolu pracují pro Novu na pořadu Silvestr. Já s Petrem Kůsem a Oťasem Litomiským zase makáme na představení pro ABC. Vymýšlíme dialogy, zkoušíme fóry. I když různě, jsme vlastně pořád spolu.
Jak to nesou manželky?
Je to těžké. Jsme pořád někde v práci nebo na šňůrách. Většinou se vracíme domů alespoň vyspat. Po hotelích spíme tak dvakrát třikrát do roka. Budíme se raději ve svých postelích než někde na hotelu.
Nehrozí, že by někdo vypadl z kapely kvůli rodině?
Zatím snad ne. Doufám. Berou nás na milost.
Má Šlapeto svoji hospodu? Ota Litomiský dříve dělal výčepního v hostinci Na Kačabce. Scházíte se třeba tam?
Už to není ono. Ta hospoda je nějaká celá zprivatizovaná, taková spíš do country. Byli jsme tam naposledy, když Oťas loni slavil padesátiny. Jediná naše "domovská" scéna je divadlo ABC. Scházíme se u Petra Kůse nebo u Jirky Hötzela. Chvilku se povídá, ale pak se stejně rychle musí pracovat. Času je málo.
Stačilo by samotné Šlapeto na uživení?
Ted třeba ano. Jenže... Na Nově dělám dramaturga zábavných pořadů a vidím různé kariéry lidí, jak jsou jednou nahoře, jednou dole. Nerad bych jednou skončil v kabaretu pro Němce.
A kdyby vás Nova nutila k rozhodnutí volit mezi ní a kapelou, čemu byste dal přednost?
Nevím. Obě práce mě baví a mají hodně společného. Kdyby kapela přestala být zajímavá, kdybychom zjistili, že nás lidé přestali brát, necháme toho. A pokud zábava na Nově, kterou děláme spolu s Honzou Czechem, nebude mít diváky a posluchače, tak budu první, který se sbalí a odejde. Ale pokud to funguje obojí...
Máte kolem sebe partu lidí, která sdílí vaší filozofii, vymýšlíte fiktivní události. Nevznikne časem šlapeťácký svět ála svět Járy Cimrmana?
Mohl by. Při vymýšlení Silvestra jsme "porodili" fiktivní Rádio Žižkov... Nechceme něco kopírovat, ale dospěli jsme k podobné fikci. Máme Cimrmany rádi, jejich způsob humoru bychom strašně rádi "zavedli" i v našem žánru.
Nemáte pocit, že té Prahy, o které vy hrajete, je okolo nás čím dál tím míň?
Mám. Zůstává už jen takový skanzen části Malé Strany, Starého Města, Žižkova. Je to stav konce 20. století, který my nezměníme. Můžeme jen hrát písničky a bavit lidi. Vyvolávat duchy staré doby, a ukazovat, jak to bylo dřív hezké.
Miroslav Frýdl
|
