|
JP : Jak už to v Radanových kapelách chodívá, na druhou zkoušku přišel černý klarinetista Josef Horvát, ze kterého se vzápětí vyklubalo, že je virtuos na klávesy a tahací harmoniku a na vymýšlení a doprovázení čehokoliv. Ovšem tam přišel coby klarinetista. Hrál od 14ti let. Na třetí zkoušce nám Radan sdělil, že se hraje už za týden.
RD: První tržiště jsme hráli ve třech. Já (R.Dolejš), Ivo Zelenka, Jiří Pánek. Pepu Horváta přivedl kamarád Slávek Purkrábek. Pepa Horvát byl z jeho rock and rollové kapely.
První vystoupení proběhlo 8.května 1989 a už v prvním měsíci jsme hráli 8 krát.
JP: Cestou tam jsem si připravoval úvodní slovo a v tramvaji jsem zaslechl z rádia, že ten večer před tím zavřeli Václava Havla. Že ho odsoudili, a že dostal 9 měsíců. My jsme zpívali píseň o Golemovi, kde se zpívá: “9 měsíců a 9 neděl Golem na palandě smutně seděl” a mě se to celé spojilo, takže když jsme pak zpívali, tak jsem použil svoji první protirežimovou hlášku. Všichni, včetně pana řiditele zpozorněli, pak si nás vyposlechl a řekl, že je to dobré, ale že by jsme si měli dávat pozor na pusu. A až do revoluce jsme takové a podobné hlášky používali. Já měl vždycky pocit, že za to, co jsem si tam navymýšlel musí přijít nějaká Stb a výslechy. Sehnali jsme si píseň z roku 1905, kterou napsal němec Franz Hynay, píseň, která nádherně seděla na všechny ty události té doby. On v ní zpívá o básnících zavíraných za svoje projevy a podobně.
Tak jsme různě ten půlrok proklepali a 17.11.1989 jsme hráli v poledne na střeše obchodního domu Kotva, což bylo náhodou a bylo to v rámci nějaké reklamní akce. V poledne jsme se rozešli, já jel na sraz spolužáků z průmyslovky a vrátil se do úplně jiné země.
Hraní na výstavišti (parku kultury a oddechu Julia Fučíka) zůstalo, a protože se otevřely hranice, tržiště mělo i výjezdy ven. Bylo to i včetně známého brněnského siláka Franty Kocourka. Nasedli jsme do autobusu a jeli na festival pouličního umění do Wintertouru ve Švýcarsku.
V rámci tohoto vystoupení nás tam navštívilo několik emigrantů. Přišli za námi, mluvili česky a slovensky a nabídli možnost, že by nám tam sjednali i vystoupení pro emigranty, s tím, že zajistí i ubytování.
PF: Takže vy jste ani nijak zvlášť nevyvíjeli aktivity ohledně shánění koncertů atp?
JP: Ne, my jsme jeli jen na ten festival a najednou tato nabídka. No a vyvinula se z toho naprosto výborná spolupráce. Tak jsme začali jezdit do Švýcarska.
PF: Ve čtyřech?
JP: Ve složení Jirka Pánek, Radan Dolejš, Ivo Zelenka a Pepa Horvát. Několikrát s námi byl i houslista Jaroslav Janecký. Ten přišel jako poslední. Jarda je současná kytarová rocková špička. Studiový hráč. Na housle se naučil sám. To bylo ještě v roce 1989. My jsme dali tak asi 3 víkendy sami a pak jsme se rozrostli. Těm organizátorům se to tak líbilo, že místo jednou za 14 dní jsme hráli každý víkend (pozn. na výstavišti). Na výstavišti jsme se ještě ten rok setkali s panem Podskalským, který tam byl s rodinou v neděli. Přišel za námi, vzal si na nás kontakt a na základě tohoto nedělního odpoledne nás pozval do ČT, tenkrát ještě na Senovážné náměstí. A tam jsme natočili Tydlitáta a Garáž, do nějakého TV kabaretu a tak začala naše spolupráce s ČT. Radan chodil na lidovou konzervatoř na textařinu k panu Suchému, takže odtud spolupráce s p. Suchým a po revoluci jsme několikrát vystupovali v Semaforu. Hráli jsme tam i na akci OF (pozn. Občanského Fóra). Radan byl tenkrát na filozofické fakultě, takže měl blízko k organizátorům stávkového hnutí. 29.12.1989 probíhal Ples národního porozumění na Staroměstském náměstí. Bylo to po volbách prezidenta. My jsme byli pod Orlojem. Stáli jsme tam a pořád hráli a hráli, protože tam byly davy lidí a najednou byla půlnoc. Kolem nás to vypadalo jako o silvestra. Tak jsme se ptali, do kolika ten ples má jako být. Po tom, co jsme se rozloučili, jsme vyšli ze zákoutí radnice a zjistili, že Staroměstské náměstí je prázdné. Že jsme tam zbyli jen my sami, ze všech účinkujících. A to byl konec roku 1989.
Pro nás v té době bylo důležité, že jsme mohli vzít pasy, naše auto, škodu 120, do toho jsme naložili kontrabas, dva akordeony, kytaru, housle, osobní věci pěti lidí na 14 dní, těch 5 lidí a jeli jsme do Švýcarska, do Basileje za kamarádkou, která se jmenovala Mariana Hüppi.
PF: Kdo to byl?
JP: Ona byla jednou z těch emigrantů, kteří si nás všimli a vyjednala nám vystoupení pro emigranty v Basileji. Chtěla, abychom uměli i nějaké písně Suchého a Šlitra,. Starý Semafor. Tak i to jsme dokázali. Na to nám napsal takové jednoduché taháky Michal Žára.
PF: Ten se dostal do kapely jak?
JP: To bylo tak, že kytarista a houslista Jarda Janecký vypadal, že ho to nebaví, nebo že nestíhá. On dodnes nikde nehraje v žádné kapele. Já si myslím, že nedokázal svoje umění prodat tak, že by se o něj přímo podělil s lidmi. Začal prohlašovat, že by rád skončil a že bychom si měli najít náhradu. Tak jsme si dali do Anonce inzerát a Michal se objevil na inzerát. Myslím, že to bylo někdy v roce 1990.
Všechno to bylo tak rychlé, že v roce 1991 jsem v práci ve Stavbách silnic dal výpověď, dohodl jsem se s Radanem, říkal, že nás zkusí uživit muzikou a šli jsme do toho naplno. Takže manažersky, i když dnešní noviny hovoří jinak, se o to staral odjakživa Radan.
PF: A kdy se dostal do kapely Jiří Hötzel alias Síba?
JP: Ten přišel, myslím, až v roce 1993, když se točila deska “ručičky nebojte se”.Vlastně před natáčením. Pepa Horváth (pozn. původní harmonikář) zkolaboval fyzicky a dá se říci, že i duševně. Dostal zánět šlach a jeho zdravotní potíže vedly k tomu, že jsme před natáčením desky museli sehnat jiného harmonikáře. Sehnal jsem ho já, a to přes flétnistu z folkové kapely Klíč.
PF: K tomu točení. Kdy a jak vlastně vznikl první počin umístěný na nějakém nosiči?
JP: V roce 1991 Radan díky svým kontaktům pro nás zajistil možnost natočit polovinu desky s Pražským pouťovým orchestrem, který nám nabídl na svojí desce, kterou chystali, zřejmě že neměli dost materiálu, stranu B. No a nějakou shodou okolností došlo k tomu, že jsme se ocitli na straně A. Deska se jmenovala “písně ze staré Prahy” a vyšla pod hlavičkou Pražský pouťový orchestr. Ovšem byl na ní jak Pražský pouťový orchestr, tak i Šlapeto. Vyšlo CD, černá deska i kazeta.
PF : Kdo vlastně vymyslel ten název Šlapeto?
JP: Název Šlapeto vymyslel Ivo Zelenka. Vymyslel to hned na začátku, během prvních zkoušek.
PF: Takže potom už následovala samostatná deska?
JP: Začali jsme připravovat naši první desku, nikdo z nás neměl v podstatě žádné zkušenosti ze studia. Byli jsme tříakordoví benjamínci staropražské hudby. Radan vyjednal studio Ladislava Štajdla v Jevanech. Já jsem u tchýně vyjednal chalupu. To bylo v r. 1991, myslím. Ta chalupa je asi 5km od Jevan, takže tam bylo každodenní soustředění v místní restauraci. Jmenuje se to Černé Oděrady.
Ve studiu vládla obrovská pohoda. Byl tam člověk, Vašek Prejzek, který byl nejen výborný zvukař, ale byl dokonalý psycholog, který rozpoznal, co v nás muzikantech je, co kdo potřebuje. On byl v tom studiu všechno. Od zvukaře po režiséra.
Náš zvuk se mu hrozně líbil a velmi rychle pochopil, co může chtít on od nás, a co my chceme od té desky a dodnes to na ní slyším. Dnes, když si to po letech pustím, čiší z toho pohoda, která, mi připadá, že se na těch pozdějších nahrávkách vytratila. Přijde mi, že na těch pozdějších nahrávkách zazní daleko víc not, ale není tam ten duch. Tenkrát jsme neměli ani aranže, prostě jsme se to naučili tak za ten rok hrát. Já v té době vlastně neznal ani noty. Všechno jsem hrál citem, nebo jsem odezíral akordy z kytary. Tak jsem se tak jako strefoval. Občas jsem dostal vynadáno, ale ne zas tak často.
Když se natáčel plynojem, vznikla věc, na kterou dodnes rád vzpomínám. Tam jsem v mezihře obrátil tóny na base, což jako by nebylo správně, s čímž Michal Žára, jako pozdější přísný aranžér nesouhlasil, ale zvukař říkal: “ Vždyť je to dobrý. Já bych to tam nechal”. Zůstalo to tam dodnes na pásu. Moc dobře se to točilo. Máňu jsme točili večer, za tmy, měsíc svítil, studio leží u rybníka. Pohoda… Do toho přišla paní Štajdlová, bavila se s námi, komentovala tu písničku. Ivoš tam namísto českých slov zazpíval text “tak good night” a ona podpořila náš hlas, že se angličtina do této písničky nehodí, tak tam zůstal text “tak jdi spát”.
PF: A co ty pověstné hlášky? Např . zrovna v písni Ručičky nebojte se?
JP: Dodnes si nemůžu vzpomenout jak, ale určitě jsem je vymyslel já. Začal jsem je říkat tak nějak svévolně, ale nevím kdy. Kluci říkali, že se jim píseň zdá jednotvárná, tak mě tam napadaly takové věci.
PF: Takže v Žižkovské písni práce je ten recitativ také Tvoje dílo?
JP: Přesně tak.
Na to natáčení vzpomínám moc rád. Byla to pohoda. Byl jsem překvapen tím, že mě v tom studiu skoro vůbec nemučili. Základy proběhly nad moje očekávání velmi hladce.
PF: Zeptám se na způsob natáčení. Vy jste točili všichni najednou?
JP: Ne. Tam vznikl model harmonika, basa, kytara společně základ, pak se přidaly housle, pak druhá harmonika. Myslím, že to bylo nejlepší řešení jak pro nahrávání, tak i pro výsledný zvuk.
Tam také došlo k tomu, že já, do té doby hrající na kontrabas pouze piccicato, jsem byl nucen hrát smyčec. Kluci si vzpomněli, že v Máně by to bylo hezčí smyčcem, a že tam bude sólo na basu hrané smyčcem.. To že tam to sólo bude mi řekli v pátek večer. Začínalo se natáčet v sobotu ráno.Takže já jsem to vyzkoušel ten večer na zkoušce, to už jsem uměl noty, tedy letmo, a pak jsem se do půlnoci učil hrát sólo do Máni. Šlo to. Nebylo to mučení, ani s tím stresem, že to bude ze dne na den.
Všechno se to natočilo a šlo se na zpěvy a tam právě zvukař Vašek Prejzek zavedl termín pro naše sbory – “chlapíci”. Pak, vždycky když chtěl sbory, říkal: “běžte kluci a uděláte mi tam chlapíky”. Nádherný termín…
Tak jsme tam dodělali ty “chlapíky” a vznikly ty nejslavnější Šlapeťácké písně. Jen z nedostatku prostoru se tam nedostala píseň Pivo.
Při tom jsme pořád jezdili do Švýcarska, kde jsme se na ulici seznámili se studenty, kteří nás tam nechali bydlet ve svých studentských světničkách, za mírnou naturální úplatu. Láhev punče, rumu a uvařili jsme jim něco dobrého. Tak vlastně vznikaly i požadavky, abychom průvodní slovo vedli v němčině, a aby v němčině byl např. i refrén písničky.
|
