PF: To byl pořád rok 1991?

JP: 1991 až 1992

PF: A tu první desku vlastně vydával kdo?

JP: Vydavatelství Punc, které už dnes neexistuje. Byl tam nějaký Radanův kamarád a já jsem jeden čas dělal pro to vydavatelství distribuční službu, že jsem jim rozvážel desky. Zrovna včera jsem si pouštěl jednu z desek, které jsem rozvážel, kytaristu Milana Zelenku.

Takže jsme vydali tuto desku a naše činnost se soustředila na hraní. Hráli jsme několikrát v Semaforu, na pozvání pana Suchého, v rámci jeho pořadů a projeli jsme po Evropě 100 000 kilometrů.

PF: Ve škodovce 120?

JP: Ve škodovce ne. Ta vydržela 20 000. Vydržela by i víc, ale my jsme nemohli vydržet ten prostor, takže jsme si koupili TATRU 613, vládní vozidlo. Složili jsme se všichni na to, a koupil jsem jí jako já. Dostal jsem jí na starosti, jako šofér. Dokonce jsme se pokoušeli navázat s firmou TATRA nějakou spolupráci, a já měl dokonce i několik zlepšovacích návrhů, vycházejících z času stráveného v autě. Několik návrhů, jak to skoro dokonalé auto ještě vylepšit. To se ale nezdařilo. Auto vzbuzovalo obdiv. Hlavně u zahraničních celníků. Možná, že si lidé, kupující staré desky Šlapeta, všimli, že na deskách je vždycky poděkování: děkujeme panu Ducháčkovi, který to všechno zařídil. Pan Ducháček, to nebyl ten Ducháček z filmu, ale byl to pan Ducháček, který pracoval jako přejímací technik Tatry v servisu na Smíchově, kam jsme vždycky jezdili léčit šrámy. Byl to taky bezvadný člověk. Za chvíli poznal, o jaké “služební” vozidlo se jedná. Vždycky jsem přijel, řekl jsem, že jsme se dneska vrátili, a zítra, že odjíždíme, jestli by se s tím nedalo něco dělat. A to auto sloužilo 2 roky jako pojízdný hotel. Bylo to takřka bez problémů. Nikdy se nám nestalo, že by jsme někde ztroskotali, nebo nedojeli.

PF: Proč Ivo Zelenka vystupoval jako host, a ne jako stálý člen?

JP: On jediný z nás neopustil vlastně zaměstnání, takže z těchto důvodů.Dělá programátora a analytika. Takže Ivo nebyl stálý člen, ale jezdil jako host ve svém volném čase. Do zahraničí jsme jezdili tak na týden, 10 dní, takže tam s námi nejezdil, ale hrál s námi v českých divadlech, a to velmi úspěšně, ty jeho kabaretierské scénky.

Celé to začalo směřovat k první velké akci, která se chystala na začátek roku 1993. Vymyslel to vlastně Radan s panem Suchým. Vymysleli, že bychom mohli udělat křest desky, která se připravovala. To byla v podstatě první deska jen naše. Ručičky nebojte se, vy makat nebudete a to tak, že křest desky bude v divadle ABC, že to bude dvojprogram odpolední a večerní v neděli. Pro ježdění po českých divadlech jsme vymysleli s Radanem program, který se jmenoval “Ručičky nebojte se”a tady bych chtěl připomenout můj památeční kabát, kdy v kabátě jsem měl našité tašky a síťovky po babičce a představení začínalo tím, že jsem sám začal chodit po jevišti a v tom kabátě, saku a kalhotách jsem měl 14 až 16 lahví piva a ty jsem postupně vyndával z kapes, rozestavoval je po pódiu a při tom pronášel komentář: “Na počátku všeho bylo pivo. Zlatavý napěněný mok, rozlévaný v pražských šencích a putykách”. Všechny jsem je tam takhle rozestavil a pak jsem zval další a další muzikanty. Takže toto představení bylo nachystané i do Semaforu. Měli jsme tam pozvané “sudičky”. To byli lidé, kteří s námi během toho dvouletého působení přišli do styku. Takže tam byli páni Podskalský, Suchý, Just a Ti si připravili pro to svoje komentáře. Tento křest natočila a odvysílala ČT.

No a já jsem přestal ve Šlapetu hrát v roce 1993, tzn, že jsem tam působil 4 roky.

PF: A jak, nebo proč jsi odešel?

JP: My jsme se tou muzikou živili, natočili jsme tohle CD, na jaře 93 se to vydalo, ohromně dobře se to prodávalo. Líbilo a líbí se to do dnes a při tom jsme pořád jezdili do zahraničí, pořád bylo kde a pro koho hrát, a bylo to dost časově náročné. Mě začalo připadat, že jsme unavení. Což mě tedy až tolik nevadilo. Spíš mi vadilo, že nemám čas na děti, které se mi v roce 89 a 91 narodily. Hlavně mi ale přišlo, že někteří kamarádi spoluhráči jsou unavení a dávají to moc najevo i pro posluchače a diváky. Harmonikář začal hrát na židličce – seděl, a časem na mě začal působit jako zlý, unavený člověk, který hraje veselé písničky se zamračeným obličejem. To mi hrozně vadilo. A hráli jsme pořád veselé písničky, nebo morbidní o různých vraždách, ale které ve své podstatě jsou nakonec stejně veselé. A ti kluci mi přišli takoví unavení a začali být na mě nepříjemní.

PF: To tak na Tebe působila celá kapela?

JP. Ne. Byli dva. Síba a Michal Žára. Zelenka byl jako host, kterého jsem tak bral se všemi plusy i mínusy. A těch plusů bylo tolik, že…

Na Ivovi (pozn. Zelenka) se mi líbí jeho showmanství a jeho umění pobavit lidi, i když si o něm myslím, že je hrozný egoista.

PF: Takže např. Ty jsi mu ten jeho egoismus odpouštěl, protože podle Tebe odváděl dobrou práci pro lidi?

JP: Ano. Pak jsme hráli takové 14ti denní turné po Německu, Švýcarsku a přišla kamarádka, u které jsme bydleli v Bernu. Jmenovala se Barbara Krohn. I na desce je poděkování. Přišla s prosbou, že její kamarád má narozeniny, a že by chtěla, abychom mu tam zahráli. Tak jsme samozřejmě řekli že ano, ale mě překvapilo, když jsme se ráno začali chystat, tak že se všichni oblékli do civilu. Já si vzal šlapeťácký kostým. Prostě já jsem šel hrát na oslavu narozenin jako šlapeťák, tak jsem se tak i oblékl. Všichni ostatní šli také hrát a oblékli se do svých potrhaných, civilních, nesmyslných hadrů. Já si myslím, že u tohoto souboru ten kostým dělá polovinu dojmu z té kapely. Hrát tyhle písničky v jeansech a tak, to je o něčem uplně jiném a v tuto chvíli se stalo to, že jsem řekl, že s nimi už nechci hrát.

PF: To jsi se rozhodl takhle rezolutně? V podstatě ze dne na den?

JP: Ano. Už jsem cítil takové zlo a nepohodu.

PF: A jak dlouho to trvalo?

JP: Trvalo to asi půl roku, možná déle. Vyšly “ručičky”, začalo se jezdit dál a pak najednou místo toho, aby následovala radost, že jsme vydali a prodali během měsíce skoro 30 000 desek, nastala nepohoda.

PF: 30 000 ?

JP: To byla zlatá deska okamžitě. Tenkrát tedy ještě byly jiné parametry.

PF: U koho ta deska vyšla?

JP: Vyšla u vydavatelství “B a B” u pana Václava Baumruka (Lovosice). On a jeho manželka byli celé vydavatelství a s Radanem tuhle desku vyprodukovali, vydali a takhle jí prodali. On sám (pozn. p.Baumruk) objížděl autem obchody v Praze i po republice.

PF: Vím od Radana, že jste točili také něco v Holandsku?

JP: Oslovil nás člověk na ulici. Tam také vznikl název další desky: “zpráva o stavu pražských hospod”. Vymyslel to více méně Radan, ale já ho k tomu přemluvil, protože on vymyslel původně nějaký název, který se mi hodně nelíbil. Také se už chystala další deska. To byly ty “Hašlerky” a chystalo se představení v divadle na Palmovce.

Protože jsem měl tu muziku rád, dohodl jsem se s Radanem a navrhl, že vzhledem k tomu, že nemám nervy jezdit na jakékoliv zájezdy, rád bych odehrál nasmlouvaná divadla v česku a konec. Měl jsem i nabídku do spojených arabských emirátů. Ivo říkal, že by jel rád, tak jsem mu půjčil basu a Ivo jel. To bylo také nějak v roce 1993.

PF: Kolik členů tedy bylo v emirátech?

JP: Ještě snad Ota Litomiský

PF: A ten se do kapely dostal ještě za Tebe?

JP: Ten přišel ještě hned po revoluci. Jako účinkující se tam objevil až na přelomu roku 92/93, ale znali jsme se už od revoluce. Jednou u mě doma zazvonil zvonek a za dveřmi stáli tři chlapi a jedna ženská a že prý jsou z restaurace “na Kačabce”, a že nás (pozn.Šlapeto) velmi hledají. Že nás vídali hrát ve “Fučíkárně” a tvrdili, že potřebují pomoc. Kino “Vesna” ve Strašnicích, že jim má býti odebráno, a že by tam rádi udělali nějakou kulturní akci. No a jeden z nich byl Ota Litomiský. Já měl na kluky spojení, tak jsme to dali dohromady a druhý den jsme opravdu hráli někde ve Strašnicích a Ota tam figuroval jako pořadatel a recitátor. Byl vlastně hostinský z restaurace “na Kačabce”, ve staré Hostivaři. Úžasná akce. “Na Kačabku” jsme jako kapela začali chodit a vznikla tam velká spousta neplánovaných kabaretů. Ota krásně recituje Francoa Vijóna a miluje Wericha.

PF: A vystupovat začal s vámi tedy jak?

JP: To jsme mu nabídli. On nás vyzkoušel jako hosty a my jeho jako recitátora. Řekli jsme si, že vzhledem k tomu, že naše pořady potřebují oživit, požádáme ho o spolupráci. Vznikla z toho spolupráce dlouhodobá.

PF: Takže takhle se to překrývalo. Pak Ty jsi odešel a Ota Litomiský už v kapele byl.

JP: Přesně tak.

 

Kompletní diskografie skupiny Šlapeto

Písně ze staré Prahy – Punc 1991 ( 9 písní )

Ručičky nebojte se B+B 1992, Monitor/Emi 1994

News from The Old Prague Pubs – Universe Production 1993 ( jen Holandsko )

Hašlerky – Monitor 1993

Zpráva o stavu pražských hospod – Monitor/Emi 1994

Červená sedma a jiné trumfy – Monitor/ Emi 1995

Stál na nároží bijásek – Monitor/Emi 1996

Nepudeme spát, až ráno šest – Monitor/Emi 1997

Trempírny a jiné kousky – Monitor/Emi 1998

Ta naše písnička žižkovská ( kompilace + bonusy ) – Monitor/Emi 1999

Ne a ne nebudem se ženiti – Venkow Records. a.s. 1999

Po starých zámeckých schodech ( kompilace + bonusy ) – Monitor/Emi 2000

A to je ten pokrok – Venkow Records a.s. 2000

Šlapeto – Masters – kompilace – Venkow Records a.s. 2001

Ach pryč, ach pryč je všecko ( kompilace + bonusy ) – Monitor/Emi 2001

 

Alba Šlapeta u společnosti Venkow Records a.s. nejsou předmětem této kompilace.

Sestava skupiny :

Radan Dolejš – kytary, zpěv, producent – všechna alba

Josef Horváth – akordeon, zpěv – jen Písně ze staré Prahy

Jiří Síba Hötzel – akordeon – všechna alba kromě Písně ze staré Prahy

Jaroslav Janecký – housle – jen Písně ze staré Prahy

Petr Kůs – kontrabas, kytara, zpěv – od Cd Zpráva o stavu pražských hospod

Ota Litomiský – zpěv – od Cd Zpráva o stavu pražských hospod

Jiří Pánek – kontrabas, hlášky – do Cd Zpráva o stavu pražských hospod

Michal Žára - housle, zpěv, banjo, viola – všechna alba

Ivo Zelenka – zpěv – všechna alba