Staropražské písničky mají své neodolatelné kouzlo. Před třinácti lety těmto lidovým skvostům propadl i Radan Dolejš. Zpěvák, kytarista, dramaturg, manažer a muž mnoha dalších profesí. Do širokého povědomí se dostal nejen jako dramaturg televize Nova, který v podstatě určuje, jak bude vypadat televizní zábava v tomto státě, ale především coby mozek a přední představitel skupiny Šlapeto. Po dvanácti letech, kdy se šlapetem natočil spoustu televizních pořadů a dvanáct alb, kterých se prodalo přes čtvrt milionu, z kapely odešel. Záhy si založil vlastní skupinu Šlapeto Revival Band alias Patrola, se kterou vystupuje i populární “malý šlapeťák" Robert Papoušek. Na podzim vyjde debutové album Máš-li kapičku štěstí..., které produkoval právě Radan Dolejš.
Kde a jak jste prožíval dětství?
Narodil jsem se v Děčíně, a když mi byl rok, rodiče se přestěhovali do Ústí nad Labem, kde začal táta pracovat v místní chemičce. Obě babičky žily v Děčíně, a tak jsem pendloval mezi oběma městy. Děčín se mi líbil víc, protože jsme bydleli kousek od kina Sněžník. S dědou jsem viděl všechny westerny, ale třeba i Čelisti a další nezapomenutelné filmy. Za tratí ve skalách jsem prožil s kluky hodně dobrodružství. V Ústí nad Labem se mi začalo víc líbit až na gymnáziu. Měli jsme tam dobrou partu. Tehdy jsem si pořídil první kytaru a malou bicí soupravu. Doma jsem si pouštěl desky Katapultu a hrál “s nimi".
Čím jste tehdy chtěl být? Táhlo vás to už tenkrát ke kumštu?
V podstatě ano, ale nevěděl jsem, zda budu muzikant, novinář nebo spisovatel. Každé z těchto povoláni mě moc zajímalo. Táta mi říkal, abych se učil a něco zažil, protože jinak nebudu mít o čem psát. Vzal jsem jej za slovo: šel jsem na medicínu, ze které jsem zběhl k bigbítu a muzice vůbec.
Jaký byl život s muzikou?
Hezký. Mimo hraní jsem prošel spoustou manuální práce. Byl jsem topičem, správcem domu, svážel jsem špinavé prádlo, dělal v kuchyni, byl jsem i účetním. Takto jsem si přivydělával a při tom všem jsem chodil na vysokou školu a na konzervatoř.
Tenkrát vám dokonce vyšlo několik malých desek, že?
V osmdesátých letech jsem měl kapelu Pasáž. Byla to studentská parta a hráli jsme bigbít. Za ušetřené peníze jsme si pořizovali první nahrávky, které jsme poslali do soutěže Rock na tento rok. Petr Dvořák, dnešní majitel rádia Blaník, nám pomáhal s průnikem do médii a je fakt, že nás hrál nejen rozhlas, ale dokonce jsme natočili několik televizních pořadů, jako Studio Kontakt nebo Televizní klub mladých. Vyšly nám dva singly s písněmi Královny popu a To překonáš, které se hodně hrály v rádiu. Po čase jsme dospěli k názoru, že nevíme, co s kapelou dál. Do profesionálního hraní se nám nechtělo. Skupina Pasáž se rozpadla krátce poté, co jsem nastoupil na vysokou školu, kde jsem studoval historii a češtinu. Přitom jsem absolvoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka obory písňový text a kytaru. Obě školy pro mě byly zásadní, a proto jsem kvůli nim odsunul muziku na vedlejší kolej.
Jak jste se od bigbítu dostal ke staropražským písničkám?
Společně s Ivo Zelenkou jsme začali hrát moje písničky, které se pohybovaly na pomezí folku a rocku. Na zkoušky začal nosit staropražské písničky, které nám připadaly srandovní a hráli jsme je na mejdanech. Měly velký úspěch, hrál je tehdy málokdo. Po čase jsme přibrali Jirku Pánka, který hrál ve skupině Klíč, a založili skupinu Šlapeto. Zkoušeli jsme v Domě rekreace ROH v Praze Na Poříčí a začali hrát za honorář na Výstavišti, které se tenkrát jmenovalo Park kultury a oddechu Julia Fučíka.
Co chystáte s Patrolou?
Jsem značně vytížený v televizi Nova, kde mám jako dramaturg na svých bedrech pořady Dobroty Petra Novotného, Bárymetr Báry Štěpánové a Rozjezdy pro hvězdy s Karlem Šípem. Připravoval jsem celý Silvestr a chystám nový pořad Karla Šípá s pracovním názvem Tyátr, který nahradí v polovině října Skopičiny. Ve stadiu příprav je i nový pořad Josefa Náhlovského a velká hudební show Heleny Vondráčkové.
Patrola natočila letos v srpnu první sólové album “malého Šlapeťáka" Roberta Papouška. Vyjde v polovině října pod názvem Máš-li kapičku štěstí... V příštím roce vyjde první oficiální sólové album Patroly. Oproti starému Šlapetu jsme malinko změnili zvuk a posílili rytmiku. Myslím si, že budeme stravitelnější i pro mladší publikum. Máme naplánovanou strategii na čtyři roky dopředu.
Jaké bude album Roberta Papouška?
Budou na něm staré šlapeťácké hity, jako Ručičky, nebojte se..., Ku Praze uhání vlak, Kde je moje máma, Ta naše písnička česká, Marta je Marta, Nando, ty jsi ta myš fórová nebo Fešák Hubert. Novinkou budou další Robertovy oblíbené písničky - Sovy v mazutu od Tří sester, od Daniela Landy Na obzoru ani mrak, ani loď nebo Werichovy Hvězda na vrbě a Štěně. Nebudou chybět ani semaforští Toulaví zpěváci a Ztratila Lucinka bačkorku.
Jak se vám s Robertem spolupracuje?
Díky častým koncertům si zvykl na pódium i publikum a začíná s ním báječně komunikovat. Už je na jevišti jako doma a bere nás jako strejdy, kteří s ním tráví volný čas. Robert je profesionál a mnohokrát se mu z pódia ani nechce. Klidně zvládne po svém bloku i pět přídavků, což je obdivuhodné.
Sám máte dvě děti, povedete je k muzice a ke zpěvu?
Honzíkovi je tři a půl a Kubíkovi byly dva. Mají doma své piánko, na které s nimi zpívám základní repertoár, jako Pec nám spadla nebo Skákal pes. Honzík si už vymýšlí své vlastní písně a rád si zabrnká na mé elektronické kytaře. Také chodí po bytě s mým slamákem na hlavě a předvádí Šlapeto. Oba kluci mají rádi muziku, tancují a broukají si písničky. Myslím si, že budou určitě muzikálnější než já.
Jste časově velmi vytížený, jak byste se charakterizoval jako táta?
Asi rok a půl jsem byl jako táta na zabití, protože jsem byl pořád v práci. Bylo toho hodně, a když jsem o tom začal přemýšlet, musel jsem upozadit práci se Šlapetem, se kterým jsme ročně odehráli až sto koncertů, a začal se víc věnovat synům. Rozchod se Šlapetem, založení Patroly a do toho příprava několika pořadů na Nově mi daly pořádně zabrat. Nakonec jsem dospěl k zásadnímu rozhodnutí: nechci přijít o dětství svých dětí, které se už nikdy nebude opakovat.
Hodně věcí jsem zásadním způsobem přeorganizoval, abych měl čas na rodinu. Naštěstí se kluci z Patroly nechtějí hraním v kapele živit, takže nebudeme muset absolvovat tolik koncertů a budeme si vybírat, kde chceme vystupovat. Nechci jezdit z práce na koncert, v noci si na pár hodin lehnout a ráno zase utíkat do práce, večer na koncert a pořád dokola. Po měsíci takového kolotoče je člověk vyřízený. Pak se mi stávalo, že jsem si hrál s dětmi a usnul na podlaze.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Samotná podstata života, protože nikdy nevíte, co vás čeká... Mám rád lidi kolem sebe a nechtěl bych nikomu škodit. Všechno mě zajímá, rád se učím nové věci. Zkrátka - jsem na světě rád.
Foto: Ondřej Pýcha, archiv Radana Dolejše
|
