Když začali Robertu Papouškovi říkat Malý šlapeťák, byly mu dva roky. Teď už je o něco větší, chodí do druhé třídy, ale přezdívka mu zůstala. Zdá se, že je s ní celkem spokojený.

Diktafonu se osmiletý Robert rozhodně nebojí. Jednak nedělá první rozhovor, jednak je zvyklý vystupovat. Trému prý nemá nikdy. Popíjí kolu, staví si domeček z pivních tácků a ještě stíhá odpovídat na mé otázky. Pivo si coby šlapeťak neobjednal, ale kamarádi z kapely mu prý občas napít dají...

Ve čtyřech a půl letech Robert poprvé zpíval v televizi, samozřejmé staropražské šlapetacké písničky. Byly to Rozjezdy pro hvězdy, kde Karlu Šípovi na otázku čím by chtěl být, až bude velký, odpověděl: "Šlapeťákem."

"Nenapadlo mě, že se mi tohle přání splní, ale mám radost." říká Robert, momentálně trochu smutný, protože se mu domeček z tácků od piva zbořil. Nemyslí si, že měl velké štěstí. Spíš jenom kapičku. Přesné to také zpívá ve své písničce Kapička štěstí na stejnojmenné desce.

Jak to vlastně začalo? "Jednou měl táta narozeniny a já zpíval klukům ze Šlapeta Radanu Dolejšoui a Michalu Žárovi z balkonu jejich písničky. Oni mé přihlásili do Rozjezdů pro hvězdy." Robertovi rodiče se totiž znali se šlapeťáky a pouštěli si doma jejich písničky. "Vždycky když jsem přišel ze školky, pustil jsem si kazetu a začal si zpívat." nadšeně vypráví Robert. Na písničkách se mu líbí melodie, rytmy i texty.

Ty se ovšem nelíbily jeho učitelkám ve školce. "Když jsem zpíval u televizi, dvěma učitelkám ve školce, které mé učily, se to vůbec nelíbilo. Ale ostatním, které učily jiné děti, ano." říká smutně Robert.

Do řeči se vkládá tatínek, pan Ivo, také bývalý pedagog, a s ironií v hlase říká: "To je to nejlepší, co mohly udělat, říct čtyřapůlletému dítěti, že se jim to vůbec nelíbilo." Dodává, že pečlivě Robertovi vysvětluje, o čem staropražské písničky jsou, "takže kluk ví. o čem zpívá".

Školu zvládá v pohodě, přestože natáčí desku, vystupuje v televizi a zpívá s kapelou Šlapeto revival band alias Patrola. "Bez učení mám samé jedničky." pyšní se malý šlapeťák. "Mně se to líbí, že mám tolik práce."

Na jeho první sólové desce však nejsou jenom písničky staropražské. "Dvě jsou od Tři sester, jedna od Daniela Landy a taky zpívám jednu od Lou Fonánka Hogena," říká Robert. Svou prvotinu pokřtil společně s Petrem Novotným, který posluchačům představil také svou první desku. "Petr Novotný je můj kámoš. S ním se už znám."

Robertovým velkým "kámošem" je prý také Iveta Bartošová. "Na Silvestra budu zpívat s Jiřinou Bohdalovou a pak s Fanánkem v Dobrotách." Robert odmalička chodil do dramatických kroužků, pak zpíval v kostelích jako sólista dětského sboru, teď dochází na soukromé hodiny zpěvu k Jarmile Pánkové, manželce šlapeťáckého basisty.

"Můj šestnáctiletý brácha někdy poslouchá Šlapeto, ale se mnou nezpívá." Tatínek přizvukuje: "Přece nepřipustí, oby se mu do toho někdo pletl." "Na koncertech mám plno fanynek a jsem rád, že mě lidé poznávají, to jo." usmívá se Robert a líčí historku z Orlové.

"Jeli jsme tam za prababičkou, protože měla devadesáté narozeniny. Když jsme s bráchou seděli venku na lavičce, šly okolo dvě holky a říkaly: Jé, to je ten Malej šlapeťák!" U muziky prý chce zůstat. Dokonce sám zkouší skládat písničky. "Ale také bych chtěl být kosmonautem," zasněně vzhlíží ke stropu. A co ho vedle muziky baví nejvíc? "Lyžování, tenis, plavání... a pracování. Třeba teď nám stavěli bazén. tak jsem jim pomáhal."

Jméno: Robert Papoušek
Přezdívka: Malý šlapeťák
Narozen: 14.12.1993 v Berouně
Bydliště: Praha
Rodiče: Ivo a Barbora Papouškovi, majitelé restaurace v Praze
Sourozenci: Filip, 16 let, Šlapeto neposlouchá
Hudební nástroj: flétna, klavír, bicí
Oblíbený předmět ve škole: přestávky
Oblíbená hračka: moc si nehraje, občas pastelky, lego...

KATEŘINA BEŠČECOVÁ